„Tak intenzivní způsob přímého kontaktu se slony, který se praktikoval v Ústí nad Labem, to široko daleko nikdo nedělal. Bylo to dané hlavně podmínkami, které tu na začátku chovu byly. A také tím, že se v Ústí chovaly jen dvě slonice v ne úplně standardních podmínkách. Ale byla to jiná doba. Obě slonice, tehdy slůňata, chodily s chovateli na pravidelné vycházky po areálu zoo i mimo něj. Aby nový chovatel mohl zapadnout mezi slony, bylo nutné získat jejich důvěru. Celé je to o důvěře a respektu. Sloni vás po desítky let budou testovat a neustále zkoušet, jestli obhájíte dominantní postavení vůči nim,“ říká Pavel Kökert.
„Půl roku se s těmi slony ‚perete‘. Oni postupem času zjistí, že pro ně bude mnohem výhodnější s vámi spolupracovat. Nepřestanou ale dělat naschvály a budou čekat, jak tomu budete vzdorovat,“ vzpomíná Jan Javůrek.
Tak jak se projevovaly obě slonice? Každá měla jistě jiné chování...
Kökert: Byly hodně odlišné a jejich povahy se v průběhu času měnily. Kala se z počátku chovala víc jako člověk než jako slon. Byla klidnější, velmi chytrá a lidi brala jako součást své rodiny. Delhi byla více nervózní, neklidná, bojácná. Zřejmě měla špatné zkušenosti s lidmi, a to při odchytu a pak i při následném zacházení. Uříznuté ucho toho bylo dostatečným důkazem. Kalu trápil podobný problém, měla kdysi přiškrcenou nohu, tak odmalička kulhala. Obě dvě si s lidmi v Asii zažily negativní zkušenosti. Pak se ale dostaly do Ústí nad Labem, kde se měly najednou dobře. Mohly lidem důvěřovat. Díky důvěře, která se mezi námi roky budovala, jsme s nimi mohli dělat nestandardní věci.|
Javůrek: Vnímám to stejně. Vždycky jsme říkali, že Kala je mozek a Delhi je ruka. Kala vymýšlela a Delhi to většinou vykonala. Když ve výběhu Kala vymyslela, že se zničí palisáda, tak Delhi to provedla a dostala za to vynadáno. Kala byla v pozadí.
Pavel Kökert při masážní koupeli slonice Delhi
Jaké byly z vašeho pohledu zásadní momenty v chovu obou slonic během těch desítek let?
Kökert: U Delhi to byl neskutečně rychlý mentální vývoj, spojený s dospíváním, březostí i porodem. Z té nejisté samice se stala sebevědomá, dnes ve Francii možná až dominantní slonice, která se ničeho nebojí. Pro mě je příjemné vidět, v co po 35 letech v Ústí dospěla.
Javůrek: Co se týče Delhi, tak porod. Ten byl nejzásadnější. U Kaly bylo nejtěžší, když jsme jí léčili nemocný prst. Důležitá byla její trpělivost a důvěra k nám.
Jaký byl porod Delhi? Jak jste ho prožívali?
Kökert: Delhi byla po několikadenním porodu hodně unavená. Potřebovala si fyzicky i psychicky odpočinout. Byl jsem rád, že to ve zdraví přežila, protože v závěru se bojovalo o její život – velké slůně s komplikovanou polohou těla bylo zaseknuté v porodních cestách, navíc Delhi byla prvorodička. Nejdůležitější bylo, aby Delhi mrtvý plod zvládla vytlačit ven co nejdříve a bez chirurgické intervence. To se naštěstí podařilo.
Javůrek: Delhi to celé zvládla velmi dobře. Samozřejmě nás uhynulé slůně velmi mrzelo, ale v závěru šlo o zdraví Delhi.
Chov slonů v ÚstíV roce 2019 byla utracena kvůli zdravotním potížím Kala, slonice Delhi byla letos v srpnu převezena do francouzského Evropského chovatelského centra pro slony indické Elephant Haven. Delhi přišla do ústecké zoologické zahrady 18. června 1987 a odešla odsud 23. srpna 2022. Kala se do Ústí dostala 30. listopadu 1985 a ve zdejší zoo uhynula 4. února 2019. Sloni by se však přece jenom mohli do Ústí opět vrátit. Do budoucna zoo uvažuje o chovu sloních samců. I pro ně by však musela vybudovat nové chovatelské zázemí a vyčlenit na chov vhodné prostory. Opuštěný pavilon a přilehlé výběhy po slonech plánuje zoo přeměnit na nový expoziční celek pro orangutany bornejské (tradiční druh ústecké zoo) a další druhy ohrožené asijské fauny. |
Pro komunikaci se slony jste používali speciální povely. Dorozumívali jste se ale i jinak?
Javůrek: Když jsme přišli ráno do stáje, viděli jsme, jestli mají svůj den, nebo ne. Hned jsme věděli, jakou měly náladu a jak k nim přistupovat. Stačilo změnit tón hlasu.
Když slonice přicestovaly do Ústí, kolik vážily? A o kolik byly v dospělosti těžší?
Kökert: Kala měla 100 kg, pak v dospělosti 2 800 kg.
Javůrek: Delhi měla 800 kg, při jejím odchodu přes 3 700 kg.
Co měly slonice nejraději k jídlu?
Javůrek: Nejraději měly šťavnaté ovoce, zeleninu, melouny, banány... Tedy to, co běžně nedostávaly. Asi před osmi lety se změnily krmné dávky, tak to pro obě bylo vzácné.
Kökert: Běžně měly trávu, seno, větve tak, jak to mělo být.
Slonice se v roce 2004 stěhovaly do nového pavilonu. Jak to probíhalo?
Javůrek: Přesun byl postupný a trval asi tři měsíce. Velmi pečlivě jsme přesun trénovali, ale kvůli březosti Delhi jsme museli spěchat.
Kökert: Problém byl v tom, že se stavba o víc než rok zpozdila a my tak stěhovali vysoce březí samici.
Máte doma nějakou památku na slonice?
Kökert: Nechali jsme si namalovat obrázky a schovali jsme si vypadlé sloní žíně pro štěstí.
Jak jste vnímali odchod?
Kökert: Sloni tu zanechali stopu. Lidi za nimi chodili. Byli velkým tahákem ústecké zoo. Jsme si toho samozřejmě vědomi, ale pevně věříme, že se k chovu zase vrátíme.
Javůrek: Jsem rád, že jsme nepodlehli tlaku některých lidí, a možná i veřejnosti, nechat tu Delhi za každou cenu. A tlak byl opravdu veliký. Když jsme viděli Delhi ve Francii, byl to krásný pocit. Jsme přesvědčeni, že tam se bude mít líp.
Kökert: Tři roky jsme byli v napětí, kdy případný odchod nastane.
Javůrek: To největší vyplavení emocí bylo přímo ve Francii. Tam jsem si pobrečel. Ale byly to slzy štěstí.
Jan Javůrek do ústecké zoo přišel roku 1998, o rok později začal pracovat se slony.
Doprovázeli jste Delhi do nového domova ve Francii. Jak náročná cesta byla?
Javůrek: Cesta trvala s přestávkami 28 hodin. Delhi byla super. Vždycky, když jsme ji kontrolovali, bylo vidět, že to zvládá. Povedla se také nakládka, za necelých 10 minut byla v kontejneru. To jsme absolutně nečekali.
Kökert: Při nakládce jsme navíc nepoužili žádná sedativa. Byla při plném vědomí. Vše vlastně dopadlo dobře. Hlavní roli při úspěšné nakládce sehrála důkladná příprava a náš dlouhodobě neměnný a sehraný tým chovatelů. Na úspěšně a rychle zvládnutou nakládku jsme velmi hrdí.
Jak hodnotíte, že kostra Kaly je k vidění v prostorách univerzity, kde slouží ke studijním účelům?
Kökert: Jsem rád, že je Kala součástí výuky. Je součástí identity města.
Javůrek: V tom se shodneme. Jsem rád, že to tak dopadlo. Sloní kostra v muzeu nebo na univerzitě, co se týče vědeckého hlediska, je určitě super. To je věc, kterou málokdo má. Kromě pražského muzea.
O jaká zvířata se teď budete speciálně starat?
Kökert: O jakákoliv. Dokud my tři chovatelé budeme dýchat, tak si budeme přát, aby se sem sloni vrátili.
Javůrek: Je to součást dlouhodobých plánů, za což jsme rádi. Teď už je jen na městě a financích, za jak dlouho se to podaří.
