„Dovoluji si říct, že naše značení je svou metodikou a kvalitou nejlepší na světě. Základem je jednoznačně jednoduchost pásové značky, kterou od nás řada zemí převzala,“ říká Nič.
Turistické značení slaví 130 let, první vedlo ke Svatojánským proudům |
Turistické značení v Česku letos slaví jubileum. Značí se trasy pro pěší, běžkaře, cyklisty i jezdce na koních. Je něco, co se dá ještě vylepšit?
Samozřejmě, vylepšovat se dá vždy, ale jen opatrně. České značení je tak dobré právě proto, že má dlouhodobě neměnné metodické základy. Když se vrátíme do úplných začátků, první značky tehdy vypadaly jinak. Měly také tři pásové pruhy, ale prostřední červený byl širší než bílé a značky byly i podstatně větší. Dnes mají 10×10 centimetrů a všechny pruhy jsou souměrné. Až do 20. let minulého století byly všechny trasy značeny jen červeně, jak ale přibývaly, stávala se síť nepřehlednou, a tak se začaly používat čtyři barvy, což zůstalo dodnes. Samozřejmě doba přináší nové technologie a materiály. První směrovky byly dřevěné, dnes jsou plechové a ošetřené proti venkovním vlivům. Vývojem prochází i značení pro cyklotrasy, lyžařské trasy, hippotrasy a nejnověji nezapomínáme ani na postižené spoluobčany a značíme i vozíčkářské trasy. Tyto nové druhy značení se musely vymyslet tak, aby nenarušily již existující síť pěších tras, a přitom splňovaly podmínky pro uživatele nových tras.
Podle odborníků je turistické značení v Česku a na Slovensku jedním z nejlepších na světě. Jaké země náš systém značení v minulosti přebraly? A kde naopak značení vázne?
Naše značení je svou metodikou a kvalitou, dovoluji si říci, nejlepší na světě. Základem je jednoznačně jednoduchost pásové značky, kterou od nás řada zemí převzala. Jedním z příkladů může být Sasko, ale i další spolkové země v Německu. Již v 60. letech minulého století, za tehdejší NDR, převzalo Sasko pásovou značku a odstoupilo od tehdejšího tvarového značení. Přetrvala jen tvarová značka (kolečko) pro okruhy. Kde značení vázne, si nedovoluji definovat. V různých zemích je různé kvality. Cestovní ruch se ale již dnes bez značení neobejde, lidé si na něj prostě zvykli a v turistických destinacích ho vyhledávají a vyžadují.
Vedete tým značkařů v Ústeckém kraji. Kolik lidí máte pod sebou a kolik kilometrů tras musíte dohromady ročně vyznačit?
V Ústecké oblasti KČT je sedm značkařských obvodů, ve kterých působí 156 lidí. Celkově má oblast 2 969 kilometrů značených tras. Každá trasa je zařazena do tříletého plánu obnovy značení, letošní je 999 kilometrů. Do toho ale nejsou započítány mimořádné opravy značení a vyznačení nových tras.
Jak značení probíhá? Vezmete si do batohu barvy a štětce a procházíte trasy pěšky?
Značkaři ve dvojici, někdy trojici, na přidělené trase projdou a obnoví všechny značky, doplní chybějící a odstraní náletové dřeviny, které je zakrývají. Dále zkontrolují stav směrovek, celkovou průchodnost trasy, stav infrastruktury a správný zákres v mapě. Trasy se procházejí pěšky. Auto se většinou nepoužívá, musí se jít z určitého místa na jiné, je výhodnější použít veřejnou dopravu. Jiné je to při vyvěšování směrovek, údržbě stojanů s mapami a směrovníků či při opravách průchodnosti tras. Tam se naopak bez auta přepravujícího materiál a nářadí neobejdeme.
Loni jste značil trasy v Německu a v minulosti i v rumunském Banátu. Jak k tomu došlo? A jaká jsou tamní specifika?
Loni jsme byli požádáni o vyznačení 180 kilometrů nových značených tras v Durynsku a Sasku-Anhaltsku. Koordinátor z německé strany si vyžádal české značkaře a trasy chtěl mít vyznačeny českou metodikou. Podílelo se na tom jedenáct značkařů z Ústecké oblasti a dva z Karlovarské. Do značení v Banátu, kde žijí potomci našich krajanů, se KČT zapojil už koncem 90. let, projekt tehdy koordinovala organizace Člověk v tísni. Byla tam vyznačena síť tras propojující sedm českých vesnic. Účelem bylo, aby se přijíždějící turisté u místních ubytovávali a putovali mezi vesnicemi po těchto trasách. Vyšla k tomu i mapa. Já jsem se zúčastnil dvou týdenních výjezdů. Byla to práce zajímavá a dobrodružná, přespávali jsme přímo na trasách ve stanu v horách. Podotýkám, že zde žijí medvědi, rysi i vlci. Místní nás ale ujišťovali, že nemusíme mít strach, že člověka ignorují.
Odkdy se značení tras věnujete a kolik vám zabere času? A máte představu, kolik kilometrů jste během té doby vyznačil a kolik značek namaloval?
Značení se věnuji, dá se říci, od svého mládí, od roku 1976. Kolik mi to zabere času, by měla odpovědět spíše moje žena. Prakticky ale všechen, protože nejen značím a kontroluji trasy v terénu, ale váže se k tomu i administrativní práce jako evidence tras, odpovídání na zjištěné závady, opravy map, různá jednání a podobně. Kolik kilometrů jsem vyznačil, na to neumím odpovědět. Značkaři mají služební odznak ve čtyřech barvách, jako barvy značených tras. Nejvyšší je červený za vyznačení 500 kilometrů tras. Já mám tento odznak už od roku 1993. V průměru lze říci, že na kilometr připadá asi patnáct značek.
Zaznamenáváte problémy, třeba že někdo značky odstraní, aby cesta nevedla přes jeho pozemek, či je záměrně ničí?
Problémy s průchody přes pozemky zaznamenáváme, ale nejsou ve velké míře. Stává se to kolem chat a chalup, kde majitel značky odstraní, či dokonce značení přeloží. Ani vandalismus není častý. Jsou ale místa, kde se opakovaně ničí směrovky nebo je lidé odcizí jako upomínku na výlet. Mizí hlavně směrovky označující známé cíle, třeba Pravčickou bránu. Daleko větší problémy máme s průchodem přes rozsáhlé pastviny, které často nelze obejít. I když je tam otevírací ohradník, řada lidí mezi stádo zvědavých krav nevstoupí. Farmáři navíc často umísťují na ohradníky tabulky „ve stádě je plemenný býk“ či „nebezpečné zvíře“. Podceněním této tabulky se turista vystavuje smrtelnému nebezpečí. S většinou majitelů pastvin se těžko vyjednává o zachování průchodu, natož o oplocení z obou stran cesty, jako je to běžné v Německu. Celý tento problém je způsoben nesprávnou státní dotační politikou. Farmáři jsou kontrolováni a dotace jsou jim kráceny i za tzv. nedopasky. Vedení KČT a Rada značení se tím zabývají. Je to ale na dlouhá jednání s orgány státní správy.
Přes české území vedou i tři trasy mezinárodního významu: E3, E6 a E10. Staráte se i o ně?
KČT je zapojen do činnosti Evropské asociace turistických klubů (EWV). Celou Evropou prochází jedenáct dálkových tras, z toho Českem zmíněné tři trasy. Na území jednotlivých států jsou trasy značeny metodikou jednotlivých států. V Česku je jejich název uveden v barevném hrotu směrovek. Trasa E3 spojuje Atlantik s Černým mořem, začíná na jižním pobřeží v Portugalsku a končí v Istanbulu. Ústeckou oblastí sleduje nejprve Krušnohorskou magistrálu a pokračuje z Děčína na Lužické hory. E10 vede ze severu na jih, začíná ve Finsku, vede přes moře na německou Rujánu a končí na Gibraltaru. Naší oblastí prochází po zelené Varnsdorf – Nová Huť. Obě se také u nás křižují, u hradu Tolštejn. E6 pak vede z dánského Roskilde do Rijeky v Chorvatsku. Na našem území vede pobočná větev v Plzeňském kraji, hlavní trasa je vedena po německém území.
