Souboj s časem svádějí odborníci v zahradě duchcovského zámeckého areálu. Freska Nejsvětější Trojice totiž mizí před očima. Dílo Václava Vavřince Reinera je na pokraji zániku už podruhé.
V 50. letech mělo skončit v hromadě suti, stejně jako celý vrchnostenský špitál, který zdobila. Fresku se nakonec podařilo přenést do nového pavilonu, ve kterém ale degraduje.
Příběh Reinerovy fresky je opravdu působivý. Kdy se začal psát?
Smlouvu na vymalování kupole špitálního kostela uzavřel Reiner s Janem Josefem z Valdštejna v roce 1728. Freska setrvala na svém místě až do roku 1956, kdy ji z kostela určeného k demolici sňali restaurátoři. Kostel pak byl stejně jako celý barokní špitál zbourán v roce 1958 v souvislosti s těžební činností. K zemi měl jít i zámek a celé město Duchcov, ale ukázalo se, že uhelná sloj končí pod špitálem, a tak se těžba stočila k Bílině. Špitál tedy padl zbytečně.
Pokud komunisté odepsali celý Duchcov i se zámkem, proč přistoupili k záchraně jedné fresky?
Za záchranu fresky bojovali památkáři i Akademie věd. Poukazovali na nenávratnou ztrátu. Proto se rozhodlo, že malířská a sochařská výzdoba špitálu zničena nebude a že najde místo v kostele nebo na zámku. Vhodné místo pro fresku se hledalo po celé republice, nakonec pro ni vznikla tehdy moderní novostavba v zámecké zahradě, kam ostatně kontextem patří. Samozřejmě to byla propagandistická akce, režim ukazoval svou snahu zachraňovat památky a prezentovat je v moderních souvislostech. Maskoval tím, že se tu likvidovala celá města.
Jak se freska přenášela?
Pro tehdejší tým restaurátorů to byl oříšek. Měli omezený čas, nastoupili na jaře 1956 a do listopadu museli fresku sejmout. Rozhodli se nakonec pro nevyzkoušenou metodu, která připomínala italskou techniku sloupnutí – strappo. Byl to ale specifický případ, protože šlo o monumentální plochu 270 metrů čtverečních. Nebyl to lehký úkol, ale i uchování bylo rizikové. Plánovalo se, že do dvou let se musí freska znovu instalovat, nakonec byla freska v bednách skoro 25 let.
Duchcovský zámek
|
V kolika bednách freska byla?
Vešla se do čtyř beden s přihrádkami. Restaurátoři fresku rozřezali na 549 různě velkých kusů, přičemž zohledňovali Reinerův rukopis. Řezy nevedli přes obličeje, ale v neutrálním pozadí. Jednotlivé části napustili chemickými látkami, aby zvýšili pružnost malby. Fresku totiž narovnali do přihrádek. Byl to dosud nevyzkoušený experiment a je zázrak, že tím freska neutrpěla. Z beden se dostala až v roce 1980, kdy ji restaurátoři začali osazovat na strop nového pavilonu. Všechny díly byly označené, takže postupovali, jako když skládáte stavebnici puzzle.
Pavilon působí v zámecké zahradě jako zjevení, přitom je sám kulturní památkou. Jak na něj reagují návštěvníci zámku?
Většinou přijíždějí do Duchcova za zámkem a chtějí vidět to staré. Pro moderní architekturu pavilonu nemají pochopení, někteří jím i opovrhují, protože ho považují za stopu bývalého režimu. Snažíme se je přesvědčit o tom, že tomu tak není, že pavilon od profesora Jana Sokola je stavba, která vykazuje progresivní prvky pro 60. a 70. léta v návaznosti na český kubismus a styl nového brutalismu, jak ho vyvíjel třeba Le Corbusier. Kunsthistorici ho navíc považují za nejvýznamnější stavbu moderní architektury 2. poloviny 20. století nejen v Duchcově, ale i v severních Čechách. A unikátní je i propojení moderní stavby s barokní freskou.
Jenže ono propojení je pro fresku zničující. Proč?
Už profesor Sokol upozorňoval na to, že zvolený materiál, tedy železobeton a měděná střešní krytina, nebudou komunikovat s historickou památkou. Odborníci už na přelomu 80. a 90. let varovali, že freska začíná vlivem vlhkosti degradovat a že je nutné proudění vzduchu regulovat. Na fresce kondenzují kapky vody, které ji doslova smývají. Proto vznikl posudek, který pro pavilon navrhl tři vzduchotechnické soustavy. Byly by to jeho umělé plíce.
Proč je pavilon dosud bez vzduchotechniky?
Jednak by bylo její pořízení i nonstop provoz velmi nákladné, jednak vzduchotechnika představuje zásah do stavby samotné. Odborníci navrhli tři okruhy – první pro spodní část pavilonu, kudy chodí návštěvníci, druhý pro prostor pod freskou a třetí pro půdu. Tam všude by byly roury, systém by hučel, zapínal se a vypínal. Nebylo by to asi nic příjemného. Proto se spíše snažíme upravit pavilon neinvazivně, například výměnou materiálu.
Už jste nějaká opatření provedli?
Vyměnili jsme dvoje vstupní dveře, šlo o investici za milion korun. Hned se změnila cirkulace vzduchu. Nyní budeme zjišťovat, jak přesně v pavilonu vzduch proudí. Klimatologická měření budeme po celý rok provádět ve spolupráci s ČVUT a na základě dat rozhodneme, zda jsou dílčí opatření vyhovující, či zda bude nutná vzduchotechnika. Je možné, že namísto tří okruhů by postačoval jen jeden. Za rok budeme moudřejší. To bychom mohli mít i první odhady nákladů. Chtěli bychom ale řešení zahrnout do grantových projektů ČVUT.
Nebude ale pro fresku už pozdě?
Loni se v Duchcově konalo sympozium na téma záchrany fresky a odborníci se shodli, že ji restaurovat lze. K tomu ale může dojít teprve tehdy, až bude prostředí stabilizované.
Na fresce je několik prázdných ploch. Ty už byly poškozeny nenávratně?Tato místa byla nedochovaná už před sejmutím fresky v 50. letech. Nemáme všechny Reinerovy skici, a tak nevíme, jak místa vypadala. Restaurátoři je zpracovali neutrálně, nechtěli si nic vymýšlet. Na fresce jsou ale také jiná poškození. Špitál byl před demolicí opuštěný a místní lidé, možná děti, do fresky stříleli z praku.
