Kolik vašich prací je na výstavě k vidění?
Kolem třiceti prací. Většinou jde o neglazovaný porcelán s matným povrchem, kterému se říká biskvit. Na zdech jsou pak fotografie mých velkých instalací v krajině. Jde o shrnutí posledních tří let mé tvorby.
Představujete i nějaké novinky?
Mám tu novou instalaci na téma rukou. Když jsem studovala v Aténách, měla jsem období, kdy jsem byla fascinovaná nohama. Modelovala jsem je, hledala jejich otisky, chodila všude bosá a zkoumala jsem reakce lidí. Teď se zase soustředím na ruce. Lidské končetiny jsou nositelem mnoha významů, které je posouvají do jiné roviny. Jsou to nástroje lidské činnosti, dokážou vyjádřit charakter člověka, komunikovat.
Vaší hlavní inspirací je ale příroda. Misky mají podobu celeru, artyčoku, ale i děr v zemi, jež jste zalévala sádrou na svých cestách. Ze sádrových forem jste pak získávala porcelánové odlitky, které měly tvar i strukturu těchto děr. Kde jste je odlévala poprvé?
Poprvé jsem odlévala díry vyhrabané na pláži v Peru, kde jsem byla na stáži. Sádra věrně uchovala tvarosloví písku, které se přeneslo na porcelánové odlitky. Odlévala jsem pak všude možně, na sympoziu v Číně, na břehu Vltavy i v Dubí. Vždy jsem si přivezla kus země, část její struktury, i když to byla vlastně díra. Odlévání písku sice není mé know-how, snažím se to ale posunout do jiné významové roviny, a tedy i podoby.
Pocházíte z pošumavské Sušice, ale už tři roky žijete pod Krušnými horami. Už se nějak promítly do vaší tvorby?
Zdejší nálada se mi už od počátku do tvorby poměrně silně promítá. Kolem Plzně jsou lidé pozitivnější, víc věří ostatním i sami sobě. Tady v jistých ohledech převládá depresivnější a ponurá atmosféra, která logicky pramení z historie tohoto kraje a jeho charakteru. Viditelné je to i v jiné struktuře obyvatel. Občas by se tu člověk mohl cítit až osaměle.
Julie ŠiškováNarodila se v roce 1984 v jihočeské Sušici a absolvovala střední uměleckoprůmyslovou školu v Českém Krumlově. Následně studovala na Fakultě užitého umění a designu ústecké Univerzity J. E. Purkyně v ateliéru keramiky a porcelánu pod vedením Pavla Jarkovského, v roce 2006 pak přešla do ateliéru Pavla Knapka a Maxima Velčovského na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Má za sebou i studijní stáže v zahraničí, například v Peru. Pravidelně vystavuje a zúčastňuje se tuzemských i mezinárodních výtvarných sympozií. V roce 2008 za svou práci získala 3. místo v mezinárodní soutěži pro mladé designéry Artzept. Svou tvorbu představuje společně s kolegyní z VŠUP Pavlou Vachunovou pod autorskou značkou TYFORMY. |
To ale může lidem s velkým tvůrčím potenciálem svědčit, nemyslíte?
Přesně. Ráda si schválně stavím překážky. Pustím si zpěvačku Björk a práce mi jde lépe od ruky. Paradoxně člověk často dělá nejlepší věci, když mu není dobře. Když jsem příliš šťastná, tak je najednou tak trochu prázdno.
Underground porcelán jste zřejmě také nevytvářela na vrcholu štěstí, že?
To tedy ne. Zrovna jsem byla v půlce půlročního pobytu v Peru a nebylo mi úplně nejlíp. Stýskalo se mi, nebylo tam bezpečno, krátce na to jsem se rozešla s přítelem, se kterým jsem byla sedm let. Nebylo to úplně příjemné. Proces vzniku underground keramiky pak pro mě byl očistcem ve styku s krajinou a stal se určujícím pro mou další tvorbu.
Do Dubí jste před lety přišla dělat diplomovou práci. Na čem jste s místní porcelánkou spolupracovali?
Původně jsem chtěla pracovat s karlovarskou porcelánkou, ale tam jsem se nedovolala, zatímco v Dubí hned kývli. Za což jsem ráda, protože zdejší porcelánka, co se týče technologie provedení, vyniká. V rámci své práce jsem si sehnala zařízení na vystřelování asfaltových holubů, avšak střílela jsem z něj speciálně vyrobené porcelánové talíře. K tomu jsem založila SMS bránu, takže si mohl kdokoli napsat o střepy pro štěstí. Když přišla SMS, stroj vystřelil talíř proti zdi. Byla to práce na pomezí performance a konceptuálního umění, do jehož ateliéru na UMPRUM jsem se těmi talíři málem prostřílela. Létaly až 80kilometrovou rychlostí a zařezávaly se až 40 centimetrů do stěny.
Kolik lidí si takto koupilo „štěstí“?
Asi 140, takže jsem na tom ještě vydělala... Za SMS bránu jsem totiž nakonec neplatila. Když programátoři viděli, že jsem práci obhájila, tak po mně nic nechtěli. Experimenty určitě neopustím nikdy, ale teď chci umění vracet užitnou hodnotu. Je skvělé dělat konceptuální přesahy, ale porcelán má nějakou tradici a jméno a něco od něj očekáváte. Ne, že ho rozbijete. Zároveň mě baví vnášení originálních uměleckých forem do běžného denního života uživatelů. I zde je možné dělat přesahy, které obohatí.
V Dubí sice máte výhodu zázemí velké porcelánky, ale nechybí vám Praha?
Chybí, je tam větší prostor pro konfrontaci. Tady nemůžete ventilovat všechny své názory, a to nejen na umění, tak je ventilujete doma. Bojovala jsem s tím, uvažovala jsem o návratu do Prahy. Ale pak jsem si řekla, že je to výzva. Že chci tento kraj někam posunout a nechat se jím posunout. To jsem ale ještě netušila, že se přestěhuji do Hrobu.
Vyměnila jste Dubí za Hrob?
Toužila jsem žít v New Yorku nebo Madridu, ale rozhodně ne v Hrobě. Chtěla jsem ale za každou cenu do domu, kde bych měla svůj ateliér, a ten jsme našli právě tam. Hrob je symbolické místo, ještě teď ho vstřebávám. Je tam klid a ticho. Když už se mám zahrabat, tak ať to stojí za to...
