Výstava současné generaci připomíná cukrárny tak, jak je zná už jen z černobílých filmů pro pamětníky. „Fenomén cukráren byl v období první republiky velmi rozšířený,“ zdůrazňuje Ilona Rosenkrancová z děčínského muzea.
K vidění jsou stolek a taburety ve stylu art deco, které navozují atmosféru luxusního posezení v cukrárně, koutek je doplněn i o dobové nádobí na cukrářské výrobky.
V několika vitrínách jsou předměty potřebné k tvorbě cukrářských výrobků v tehdejší době, ať už šlo o čokoládu, marcipán, perníky, dorty, drobné dezerty, zmrzliny, chladicí boxy, nádoby na kakao, cukr, či formy na nákypy a pudinky.
Prostor také vyplňují dvě cukrárenská plně vybavená stanoviště, která připomínají reálnou podobu cukráren z dvacátých let 20. století.
Expozice zahrnuje i nejrůznější tvořítka na marcipán, který byl počátkem 20. století velmi oblíbený, formy na výrobu čokolády, zmrzliny či na tehdy vzácné perníky, jež byly drahé kvůli používanému cizokrajnému koření.
Návštěvníci se dozvědí i o historii výroby čokolády v Děčíně. Továrnu na čokoládu a cukrovinky založili v roce 1853 švagři Jordan a Timaeus, kteří pocházeli ze severního Německa. Provoz v Děčíně-Podmoklech byl filiálním závodem původní firmy založené roku 1823 v Drážďanech.
Kromě ‚Jordanky‘ společnost vlastnila ještě výrobu kávovinové náhražky – cikorky – v Dolním Oldřichově. Navzdory požáru v roce 1862 podnik velice prosperoval, brzy byly zřízeny sklady v Praze a Vídni.
„Místní čokoláda se vyvážela do celého Rakouska–Uherska a roku 1873 získal podnik na světové výstavě ve Vídni titul c. k. dvorního dodavatele,“ poznamenává Rosenkrancová.
V roce 1893 se podmokelský provoz oddělil od svého mateřského závodu, takže podléhal přímo vedení rodiny Jordanů, která se již natrvalo usadila v nynější děčínské čtvrti.
Rodina sídlila ve vile, která stála v sousedství a byla zbořena při náletu v květnu roku 1945. Tehdy zde tragicky zahynulo osm lidí. Zbylí členové rodiny v červnu téhož roku opustili rodné Podmokly a odešli do Německa.
„V roce 1937 se část výroby přesunula do Děčína-Rozběles do tehdejší firmy Hartwig&Vogel, pozdější Diany. V ‚Jordance‘ se výroba čokolády definitivně zastavila během druhé světové války, kdy se z části staly sklady a ve správní budově byla zřízena výstavní síň moderního umění,“ podotýká Rosenkrancová.
Stát se na přelomu 19. a 20. století cukrářem nebylo vůbec jednoduché. „Cukrářství vyrůstá z cechovní tradice. Sladkosti byly luxusním zbožím a nebylo neobvyklé, že často sloužily jako dary při výjimečných situacích,“ vysvětluje Rosenkrancová.
Na konci 19. a počátkem 20. století musel budoucí cukrář absolvovat ‚učení‘ u některého z mistrů cukrářů, jeho znalosti pak posuzovali volení zástupci cukrářské organizace.
„Až poté obdrželi pracovní knížku. Jejich ukázka je rovněž součástí naší výstavy, která je k vidění do 20. ledna,“ dodává Rosenkrancová.
