Pomníček obětem požáru v Měděnci

Pomníček obětem požáru v Měděnci | foto: Obecní úřad Měděnec

Tragický požár ústavu z „Requiem“ ovlivňuje Měděnec i po třiceti letech

  • 70
Měděnec v Krušných horách si připomíná požár ústavu sociální péče, při kterém zemřelo šestadvacet pacientek. V sobotu od tragédie uplyne 30 let. Už v pátek se do obce přijela pomodlit k pomníčku vedle obecního úřadu skupinka lidí z Kadaně. Místní se ale většinou snaží spíš zapomenout.

„Procházíme okolo, když jdeme na úřad, ale k pomníčku nechodíme,“ přiznala jedna z tamních důchodkyň.

Obyvatelé Měděnce se většinou o tragédii odmítají bavit, zejména s novináři. „Na to vám řeknu jediné: neřeknu k tomu ani slovo,“ prohlásil jeden z měděneckých obyvatel. Místní totiž dodnes neskousli, jak událost líčí film Filipa Renče Requiem pro panenku.

„Jestli chcete něco vědět, podívejte se na film. Tam je všechno a je to čistá pravda,“ říká se zjevnou ironií další místní muž.

Renčův film vylíčil ústav pro mentálně postižené v Měděnci jako hororový dům se sadistickým personálem, do kterého se omylem dostane křehká Aňa Geislerová a jediné řešení nachází v jeho podpálení.

Ve skutečnosti byl ústav v krásné vile s udržovanou zahradou a skutečná žhářka, Eva Kováčová, nebyla žádné neviňátko. Byla nezvladatelná, temperamentní a v měděneckém ústavu skončila proto, že si s ní jiní vychovatelé nevěděli rady, a tak ji „uklidili“ na odlehlé místo v horách (rozhovor s jednou z ošetřovatelek zde).

Klíma se omluvil, Renčovi místní nemohou přijít na jméno

Pravdou však je, že mezi často nepohyblivými klientkami neměla co dělat, potřebovala jinou péči. Aby dala najevo svůj odpor k životu v ústavu, zapálila papíry a hadry, od kterých chytla celá budova. Tehdejší požárníci nenašli hydrant, ve filmu pak byli vylíčení jako otrlí cynici.

„Pochopte, že já kašlu na realitu, nenatáčel jsem reportáž do zpráv. Skutečné události jsou jenom volnou inspirací pro scenáristy a režiséry, aby si z nich vybrali, co chtějí. Ale pečlivě jsem tehdy studoval soudní spisy v Ústí nad Labem a žádné faktické chyby jsem se nedopustil. Vychovatelky byly odsouzené, příkoří se tam dělo,“ prohlásil Renč před několika lety (skutečný příběh zde).

Místní mu to nemohou zapomenout. „Kdyby si tuhle větu odpustil, tak nikdo nic neřekne,“ říká další tamní žena. A připomíná, že jediný, kdo se za filmovou verzi omluvil, byl autor knižní předlohy Josef Klíma.

Když se má někdo v Měděnci k tématu tragédie z 1. listopadu 1984 vyjádřit, tak to odmítá, nebo mluví vyhýbavě. A nikdy nechce zveřejnit jméno.

„Možná bych k tomu něco pověděl. Ale po zkušenostech z léta? Ani náhodou. Přijeli sem nějací novináři, že natáčejí dokument. A pak z toho byly akorát články v bulváru,“ rozčiluje se jeden z místních. „A vůbec, je to dávno, proč o tom zase mluvit?“ dodává další obyvatel.

Starostka dává k pomníčku každý týden svíčku, je jediná

Pomníček u bývalé zahrady ústavu, který tragédii připomíná, vznikl teprve před osmi lety. Nechala ho postavit starostka Alena Marková a sama o něj také pečuje.

„Dávám tam každý týden svíčku. Teď zrovna jedu do Kadaně pro čerstvé květiny,“ vyprávěla Marková v pátek odpoledne. Zájem o památku klientek ústavu je podle ní ale prakticky nulový. „Protože tam chodím jen já, tak poznám, kdy se tam objeví jiná svíčka. A to je nejvýš jednou, dvakrát za rok,“ řekla starostka.

Lidem v obci se příliš nediví, že o tragédii nechtějí mluvit, natož o režiséru Renčovi. „Kdyby to aspoň zasadil do jiného prostředí a do jiné atmosféry. Vždyť ústav, to byla nejkrásnější vila v obci s krásnou zahradou. Lidé mají pocit, že jak vykreslil atmosféru, tak je tím urazil,“ myslí si starostka.

Sama má na třicet let starou tragédii vlastní vzpomínky. V Měděnci vyrůstala a do vily často chodila. Řádové sestry, které původně o nemocné pečovaly, měla ráda.

„Když byl ten požár, tak jsem tam ani nešla. Chtěla jsem si uchovat hezké vzpomínky. A je zajímavé, že tehdy padla mlha, která se tady udržela až do jara. A v té mlze, vlastně skrytě, se všechno, co zbylo, odklidilo,“ vzpomíná Marková.

Reného hledá policie, nevrátil se do psychiatrické léčebny

Z výstavní vily ústavu, jež bývala původně továrnou a pak nějakou dobu i poddůstojnickou školou, dnes není nic. Někdejší zahrada je zarostlá, ale obec se o ni starat nemůže, protože jí nepatří.

„Kdyby tu ústav pořád byl, tak je v něm několik desítek pracovních míst. To by bylo pro celou vesnici. Nemusela by tady skončit pošta a obchod,“ dodala starostka Marková.

Eva Kováčová, která tehdejší požár způsobila, dostala jako nezletilá pětiletý trest, ve vězení ale opakovaně zranila strážného a na svobodu se dostala až po devíti letech.

Prošla změnou pohlaví, vzala si jméno René a příjmení přijala po faráři, který se jí ujal. Do vězení se René málem dostal znovu poté, co po skončení téměř desetiletého partnerského vztahu zapálil byt a ohrozil obyvatele činžovního domu.

Před osmi lety skončil v brněnské psychiatrické léčebně, odkud letos na konci července zmizel. Nevrátil se z vycházky a od té doby po něm pátrá policie.

Ukázka z filmu Requiem pro panenku: