„Dlouho jsem se na práci u indických salesiánů připravovala, mluvila jsem o ní s dalšími dobrovolníky. Indii jsem si navíc zvolila proto, že jsem chtěla pomáhat v chudší části světa,“ svěřuje se pětatřicetiletá sociální pracovnice s tím, že před indickou zkušeností pracovala dva roky v Německu. „Měla jsem pocit, že si jen užívám života a že to musím někde splatit,“ dodává.
V dětském domově v indickém městě Bangalore obývalo jedinou místnost zhruba 40 chlapců od 6 do 15 let, v ní spali, jedli a trávili volný čas. Vše se odehrávalo na zemi, takže si děti v noci vytáhly podložky a spaly.
„Na starosti jsem měla takzvané fresh boys, což byli chlapci, kteří přišli čerstvě z ulice a ještě se nevědělo, zda zůstanou, nebo se vrátí do rodiny. Mým úkolem bylo sehnat jim oblečení, zabavit je, hrát si s nimi,“ přibližuje Jana náplň své práce.
Vychovatelky si vypomáhají i rákoskou
Děti v Indii končí na ulici z mnoha důvodů, mezi nejčastější patří problémy ve škole, bití ze strany rodičů, chudoba nebo hledání práce. „Často se také stávalo, že jim jeden rodič zemřel, druhý si našel nového partnera a ten dítě nepřijmul. Takže muselo z domu. Děti také láká město, kolikrát je tam poslali i sami rodiče, protože by je neuživili. Dali jim peníze na vlak, aby zkusily ve městě přežít,“ vypráví Jana Švecová.
Salesiáni tyto případy podchytávají a přímo na nádražích působí sociální pracovníci zaměřující se na bezprizorní děti, které přijedou z venkova do města. Žena má podle Jany Švecové v Indii menší autoritu, ale místní pracovnice si ji dokázaly zjednat.
„Základem je charismatická osobnost. Někdy však vychovatelé sáhli i k rákosce, ačkoli je tam bití zakázané. Ale v Indii je to zažitý styl výchovy,“ vysvětluje sociální pracovnice, která má nyní v teplickém salesiánském středisku na starost romské děti.
Rvačky a tanec, to bavilo chlapce z Indie nejvíc
„Jsou stejně živelní a akční, u ničeho dlouho nevydrží. Indické děti si však mnohem více považují vzdělání a snaží se do školy chodit. Vnímají to jako cestu k lepšímu životu. Je to možná i tím, že v Indii se stát o nikoho nepostará, nedostávají sociální dávky a rodiny vědí, že když má dítě přežít, tak školu musí mít.“
Indické chlapce prý nejvíce bavily rvačky. Neustále se mezi sebou prali. „Rádi se koukali na tamní bláznivé filmy, kde se hrdinové většinu času mlátí, přičemž uprostřed rvačky začnou tancovat. Takže kluci to opakovali, rvali se a tancovali,“ směje se Jana Švecová.
Když se letos s některými svými svěřenci po 10 letech opět setkala, pobyt v dětském domově vnímali jako zlomový okamžik v životě. „Kluci dnes studují vysoké školy nebo pracují. Věděli, že bez pobytu v domově by toho nikdy nedosáhli,“ říká bývalá dobrovolnice s tím, že i pro ni samotnou šlo o to jednu z nejkrásnějších a nejintenzivnějších etap života.
