„Tady to bylo, tady jsme včera našli první oběť. Od tohoto místa jsme už naráželi jen na mrtvoly našich kamarádů, někde po dvou, po třech i po pěti vedle sebe,“ citoval hornický spisovatel Ilja Bart ve svém díle Po stopách katastrofy doktora Svobodu z Horního Litvínova, který jako první lékař sfáral na pomoc postiženým.
Úryvek jeho textu lze nalézt v Kronice důlních závodů města Lomu a Mariánských Radčic, která před lety vznikla ve spolupráci města Lomu a Podkrušnohorského technického muzea v Kopistech u Mostu.
Výbuch, který se ozval 14. listopadu ve tři čtvrtě na čtyři ráno, byl tak silný a náhlý, že nikdo v zasaženém prostoru neměl šanci na záchranu. Většinu postižených otrávily okamžitě zplodiny po výbuchu, jen malá část horníků zemřela kvůli úrazu způsobeného výbuchem.
U některých horníků nalezli záchranáři přivolaní z Dolu Kohinoor I, který byl v katastru města Lom, a Dolu Kohinoor II, který byl v katastru obce Mariánské Radčice, nezničené, stále jdoucí hodinky.
Nad ránem v dole zahynulo 38 stálých zaměstnanců, sedm německých válečných zajatců a sedm trestanců z nápravného zařízení v Libkovicích. Z celé směny se zachránili jen čtyři muži, kteří byli v momentě výbuchu vzdáleni více než pět set metrů od jeho epicentra.
Proti většímu rozšíření výbuchu do jiných částí dolu byl revír Mořic chráněný dostatečným počtem vodních přehrad. Díky tomu přišli o život horníci pouze v jednom omezeném prostoru.
Na pohřbu i Gottwald nebo Masaryk
Jako nejpravděpodobnější příčina katastrofy byl určený výbuch stařinové třaskavé atmosféry z již vyrubaných a zavalených prostor, ke kterému došlo v jedné z komor po odstřelu trhaviny.
Pohřbu obětí se 19. listopadu 1946 zúčastnil tehdejší předseda vlády Klement Gottwald, ministr zahraničí Jan Masaryk, předseda Ústřední rady odborů Antonín Zápotocký či pražský arcibiskup Josef Beran.
Neštěstí v Dole Kohinoor I se zařadilo k těm nejtragičtějším, která hlubinné dobývání hnědého uhlí v severočeském revíru po dlouhá desetiletí provázela. Nejhorší byl výbuch v dole Nelson v Oseku na Teplicku 3. ledna 1934, v jehož důsledku zahynulo 144 lidí. Letos si pak horníci připomněli i katastrofu v dole Pluto v Louce u Litvínova, kde před 40 lety přišlo o život 65 horníků.
V neděli si památku horníků z dolu Kohinoor I připomenou i v Lomu. „U pomníku obětem důlní katastrofy se scházíme pravidelně každý rok. Letošní výročí však navíc doprovází i výstava o hornictví v kulturním domě v Lomu,“ říká Zbyněk Jakš, ředitel Podkrušnohorského technického muzea, které na výstavu zapůjčilo několik hornických artefaktů pocházejících z bývalých hlubinných dolů z Mostecka.
Stávka na Kohinooru II
Do historie, naštěstí už ale bez mrtvých, se zapsal i důl Kohinoor s římskou číslicí II a byl s tím spojený právě i současný ředitel hornického muzea Zbyněk Jakš.
Před dvaadvaceti lety se stal organizátorem vůbec první okupační stávky v dějinách České republiky. Horníci se jejím vyhlášením bránili proti uzavření dolu, pro které se rozhodli jeho soukromí majitelé, společnost Mostecká uhelná.
„Šel jsem normálně do práce, kde se již mluvilo o uzavírání. Po sfárání pod zem jsem si řekl, že se s tím musí něco udělat. Obešel jsem proto všechny horníky v dole, jestli do toho jdou,“ popisuje Jakš události z prvního prosince roku 1999.
Podle něj si horníci nedokázali představit, že by měli skončit na úřadu práce. Na Mostecku byla v té době obrovská nezaměstnanost. Navíc ve hře zůstávala možnost, že by důl mohl koupit a pokračovat dál v těžbě jiný soukromý majitel.
Nevyfáralo 180 horníků
„Měli jsme rozražené nové úseky pro těžbu. V zázemí byly nově zrekonstruované koupelny, okna. Vše bylo nové, nikdo s tím nepočítal. Navíc nedaleký důl Centrum byl v útlumu a lidi přecházeli právě na Kohinoor II, o kterém se předpokládalo, že normálně pojede dál. A najednou vše bylo jinak,“ pokračuje Jakš.
Po dohodě tak z podzemí nevyfáralo 180 horníků. „Jsem hrdý na to, že byť stávka vznikla spontánně, tak to nebylo nedomyšlené. Počítali jsme se vším a dokázali vše pokrýt,“ doplňuje Jakš s tím, že důležité bylo i dodržování bezpečnosti, kdy se měnily pravidelně lampy, masky, dodržovala se protipožární opatření, měřila se indikaci CO v ovzduší.
Po dvoudenních jednáních bylo jasné, že útlum těžby nakonec přijde, horníkům se však podařilo vyjednat lepší podmínky pro odchod, než byly do té doby běžné. „Za dva dny jsme dokázali pro horníky získat víc než další okupační stávka z dubna roku 2000, která trvala dva týdny,“ říká hrdě Zbyněk Jakš.
Po první vlně propouštění v roce 2000 skončil nakonec provoz dolu v roce 2002. Během jeho stoleté existence se v něm vytěžilo přes 52 milionů tun uhlí. Důlní jáma MR1 dodnes slouží k čerpání důlních vod, část provozních budov pak je od roku 2002 památkově chráněná.
