Ačkoliv se komunisté snažili, jméno Schicht se jim z historické paměti Čechů vymazat nepodařilo. Přesto že je dráždilo stejně jako Škoda či Baťa. Komunistům nepomohlo ani to, že Schichtovým závodům dali jméno Setuza. Lidé ale na Schichta a jeho mýdlo s jelenem nikdy nezapomněli.
Kvitovala to i Andrea Ryde, vnučka posledního majitele někdejšího gigantického podniku Georga Schichta, která před pár dny ve svých 60 letech poprvé v životě navštívila Ústí. Byla se podívat i do bývalých závodů svého dědy, které dnes patří švýcarskému koncernu Glencore. A vyrovnala se také s pohledem na na zdevastované Schichtovy lázně či pustnoucí rodinnou hrobku.
S jakým očekáváním jste jela do České republiky?
Přijela jsem zásluhou dcery, která už v Ústí byla a dovolenou do Čech mi věnovala jako dárek u příležitosti své svatby. Jako dík za všechnu lásku, kterou jsme jí s manželem dali. Já jsem vůbec neočekávala, že bude o mou personu ze strany města a lidí, co tady žijí, nějaký zájem.
Schichtovy závodySchichtovy závody byly největší drogisticko-potravinářský podnik na evropském kontinentě. Proslul značkami jako Elida, Ceres, Vitello, Radion, mýdlem s jelenem atd. Centrála sídlila v Ústí, filiálky měl po celé rakouské monarchii i v dalších zemích. |
Vždyť Schichtovo mýdlo, to je přece pojem.
V naší rodině získat informace o minulosti nebylo jednoduché. Můj tatínek o tom nikdy obsáhle nemluvil, takže jsem si význam svého rodného příjmení neměla jak uvědomit. Rodina mého manžela mi vždy dávala na odiv svou rodinnou historii, jak dosáhli předci tamto a tohle. Dědeček mého manžela byl známý malíř, jiný příbuzný politik, další spisovatel. Už jsem měla trochu mindrák a říkala si, že bych chtěla něčím konkurovat, tak jsem se začala zajímat o naši rodinnou tradici. A musím říci, že po návštěvě Ústí mé sebevědomí velmi stouplo. Jsem hrdá na to, že rodina pochází právě odsud, protože vidím, že ta stopa tady je. A není to tak, že bych byla hrdá na to, že tu byl nějaký majetek, jsem hrdá na to, že jméno Schicht tu stále hodně znamená, že se tu lidé k němu hlásí. Toho si cením nejvíc.
Jaký zvuk má jméno Schicht v Británii, kde žijete?
Moje maminka jméno Schicht nepoužívá, ona si říká Lady S. A to zejména z důvodu, že Angličané mají velký problém s jeho výslovností. Oni vůbec neumí vyslovit Schicht, a když se o to pokoušejí, tak většinou vznikne slovo hodně podobné jednomu neslušnému anglickému výrazu...
Váš děd Georg se z Ústí do Londýna odstěhoval roku 1929, kdy se ujal funkce prezidenta koncernu Unilever (i dnes je to jedna z největších světových firem, stojí například za značkami jako Rama, Fa nebo Hellmann’s - pozn. aut.), který Schichtovi spoluzakládali. To je přece hvězdná kariéra.
Nikdo z rodiny už není aktivní v řízení Unileveru. Před deseti lety ho opustil poslední člověk jménem Schicht, můj bratranec. Každý ale máme nějaký podíl a nikdo z nás ho nechce prodat, protože jej držíme jako tradici, i když to není nějak extra výnosné.
Váš otec se do Anglie vystěhoval v šestnácti. Hlásil se k severu Čech?
Začátky, když neuměli anglicky a nosili podivné německé jméno, nebyly jednoduché. Automaticky tu rodinu házeli do Německa, nikdo nás neřadil k Čechoslovákům. Ten původ rodině spíše uškodil. Můj tatínek by si nikdy nekoupil Volkswagen nebo nějaký německý výrobek, kterým by se prezentoval. Distancoval se od německého původu.
Natolik, že se vzdal tak slavného příjmení?
Naslepo píchl prstem do telefonního seznamu a tam stálo příjmení Selbie, a tak se nechal přejmenovat a byl Ernest Selbie. V průběhu války a po ní se hlavně v Británii na Němce pohlíželo jiným způsobem a hrozilo, že se rodina při užívání svého příjmení dostane do nebezpečí kvůli tomu, že by je obviňovali ze spolupráce s nacisty. Když napětí ve společnosti pominulo, otec se k příjmení Schicht vrátil. Já i ostatní sourozenci už jsme se narodili zase jako Schichtovi.
Váš děd finančně podporoval československou exilovou vládu v Londýně, víte o tom?
Byla jsem moc mladá, moc jsem to nechápala, ale vím o tom. Otec zase bojoval v britské armádě, dodnes mám doma medaili, kterou dostal, když ho demobilizovali.
Přesto vaší rodině Československo po válce zkonfiskovalo majetek jako nepřátelům národa. Traduje se kvůli tomu u vás nějaký pocit křivdy?
Křivdu mohly cítit ty první generace. Mně se to nestalo, stalo se to dědečkovi, takže mě osobně se to už netýká, já jsem to bohatství už neměla a nejsem na něj zvyklá. A ani jsem se tím nikdy moc nezabývala, o jaký majetek jsme po válce přišli. Je akorát smutné, že jsou dnes některé Schichtovy památky v tak špatném stavu. Ale necítím kvůli tomu žádnou zášť nebo něco takového.
Stála jste v ruinách Schichtových lázní, kdysi chlouby sociální politiky Schichtových závodů, navštívila jste monumentální rodinnou hrobku, která se rozpadá...
To je část, která je velice smutná, protože si umím představit, o jak nádherné stavby kdysi šlo. Na druhé straně berme to, že život je takový, a není-li konkrétní majitel, dopadají věci tímto způsobem. Je to škoda, ale musíme to brát jako součást dnešní reality.
S jakými pocity se teď budete vracet domů?
Jsem velice šťastná, že až mi dcera dá vnuky, tak jim budu moci příběh jména Schicht předat. A už se těším na další příležitost vydat se do Ústí.
