Nápad vzešel z lásky Martina Měchury k legendárním italským skútrům Vespa.
„Zatímco u nás je to drahý veterán, v Asii jde o běžný dopravní prostředek. Tak mě napadlo, že vespu koupím v Asii a přivezu ji domů,“ líčí cestovatel z Horní Řepčice. Stačilo tak jen sehnat parťáka a peníze na cestu do thajského Bangkoku a zpět.
Oba kvůli expedici odešli ze zaměstnání. Martin Měchura se věnoval výškovým pracím, druhý člen výpravy Petr Petříček z Mladé Boleslavi byl konstruktérem v menší firmě. Od sponzorů se jim podařilo sehnat 200 tisíc a prakticky totéž dali z vlastní kapsy.
„Stroje samotné vyšly dohromady asi na 83 tisíc. Vespa byla o něco dražší než tuk-tuk, ale zase jsou na ni levnější náhradní díly, které vezeme s sebou,“ přibližuje Měchura.
Shánění vespy v Bangkoku se však nakonec ukázalo jako problém a expedici pozdrželo téměř o dva týdny. Příčinou byly celní předpisy.
„Většina těchto krásných strojů byla do Thajska dovezena po dílech a někdo je tam pak slepil dohromady. Tím se vyhnul placení importní daně, ale k vespě neexistují žádné oficiální doklady. Na získání technického průkazu se musí stroj nejdříve proclít, což je drahé. Kvůli tomu je rozdíl mezi motorkou s papíry a bez nich asi 20 tisíc korun,“ přibližuje cestovatel.
Po vespách je navíc velká poptávka. „Jsou právě v módě, a navíc jsou to skvělí pracovníci,“ říká Měchura.
Cestou berou stopaře
Společníky pro příští měsíce se nakonec dobrodruhům staly Vespa 125 vyrobená roku 1965 a jeden obstarožní tuk-tuk. Tyto motorové tříkolky v jihovýchodní Asii často slouží jako taxi, a tak se oba Češi rozhodli, že budou v této zvyklosti pokračovat i na své cestě. Chtějí vozit místní, ovšem nikoli za peníze, ale jen za popovídání a snímek do fotoalba, které na konci expedice vydají.
„Pár úlovků už na kontě máme. První z nich byla babča se dvěma dětmi. Ta se dokonce tvářila, jako by to bylo naprosto normální, že za řídítky sedí běloch,“ vypráví Měchura.
Většinou jsou ale podle něj místní zdrženlivější - chvíli nevěřícně koukají a až pak ti odvážnější naskočí. „Jednou jsme oslovili děti u silnice a ty se daly na útěk a schovaly se pod most. Jsme pro místní asi exotičtější než oni pro nás,“ míní cestovatel.
Mnohem více než jazyková či kulturní bariéra však oba Čechy na cestě brzdí pokuty. Cizinci jsou totiž v Thajsku snadným cílem pro policii.
„Nejhorší bylo vysvětlovat, že náš tuk-tuk je soukromé vozítko a ne oficiální taxislužba. Když se k tomu přičte propadlá daň z vozidla, kterou jako cizinci stejně nemůžeme sami obnovit, tak v podstatě při každém zastavení policií byla buď oficiální pokuta, nebo aspoň úplateček,“ říká Měchura.
Denně dobrodruzi ujedou zhruba sto kilometrů
I tak se ale dvojici daří z naplánované cesty ukrojit každý den aspoň sto kilometrů. Domů chtějí dorazit za pět měsíců. Oba cestovatelé se nejvíc těší na Myanmu, dříve Barmu, až donedávna značně izolovanou oblast.
Přestože trasa jejich cesty vede také přes země s nepříliš dobrou pověstí, jako je Pákistán či Írán, větší obavy než o svou bezpečnost mají dobrodruzi prozatím o své stroje.
„Pravděpodobnost, že to pro ně bude poslední cesta, je dost velká, ale pořád si to ještě nechceme přiznat. I když si z toho pořád děláme srandu, tak doufáme, že to vespa i tuk-tuk prostě dají,“ věří Martin Měchura.
