CEREMONIÁL. Před utkáním s Bohemians ocenil teplický klub své dvě legendy -

CEREMONIÁL. Před utkáním s Bohemians ocenil teplický klub své dvě legendy - Pavla Stratila (uprostřed) a Jiřího Sedláčka, kteří byli uvedeni do Síně slávy. | foto: Petr Kreutzer, MF DNES

Verbířovi rekord přeju, řekl po přijetí do Síně slávy dojatý Stratil

  • 0
Oči se mu leskly dojetím jako zlatá medaile z památného Bělehradu, kterou má doma schovanou v šuplíku. Když legendárního kanonýra Pavla Stratila přijímali do teplické fotbalové Síně slávy, byla v tom velká symbolika.

"Je to zrovna 45 let, co jsem odehrál svůj první ligový zápas za Teplice. A shodou okolností proti Bohemce, já dal první ligový gól a vyhráli jsme 2:0," vyprávěl 66letý Stratil. V neděli, kdy slavnostní ceremoniál proběhl, si žlutomodří podrobili Bohemians na vlas stejným výsledkem!

Jste v teplické Síni slávy. Je to pro vás velká událost?
Samozřejmě... (kapesníkem si utírá vlhké oči) Ale popravdě jsem nepočítal, že bych se dostal mezi legendy. Přece jen to je s odstupem, už jsem dvacet třicet let pryč.

Jak jste se vůbec vy, rodák z Olomouce, dostal do Teplic?
Byl jsem na vojně v Dukle Slaný. Napřed si mě tam vyhlédlo druholigové Kladno, ale potom přijely Teplice. A protože hrály 1. ligu, dal jsem jim přednost.

Jaké to bylo v Teplicích? Kopal jste za ně v letech 1966 až 1975 a lidé na vás dodnes vzpomínají.
Krásných devět let. S každým jsem byl kamarád, byla tady dobrá parta. Tenkrát ještě nebyly takové podmínky, byli jsme skromnější. Narodily se mi v Teplicích dvě děti. Z jednoho byl fotbalista, druhý hrál volejbal. Uteklo to jako voda.

Co vaše památné góly?
Já je střílel ještě na staré Drožďárně. A když jsme v roce 1972 otevírali Stínadla proti CSKA Sofia, vyhráli jsme 1:0 a já se trefil. Na to jsem tady byl, abych góly dával. Když jsme měli namále a skoro jsme sestoupili z 2. ligy, vstřelil jsem památný gól Lokomotivě Košice, díky kterému jsme se zachránili.

Za Teplice jste nasázel 254 branek, z toho 70 v lize. Je teď podle vás těžší střílet góly?
Je to pořád stejný. Dneska je fotbal trošku rychlejší a tvrdší, útočníci to taky nemají lehké.

Váš klubový rekord překonal Pavel Verbíř. Sledoval jste jeho snahu zlomit letité maximum?
Abych řekl pravdu, ani mě nenapadalo, že mě dožene. Myslel jsem si, že to mám pod pokličkou. Stalo se, ale nemrzí mě to. Pavel je dobrý fotbalista, zasloužil si rekord. A já nejsem závistivý, přeju mu ho.

Na vás zase chodilo víc diváků.
Na Drožďárnu deset tisíc, i na Stínadla dost.  Byla jiná doba, fotbal byl pro lidi jednou z mála zábav, moc jiných možností nebylo.

Proč jste z Teplic odešel do tehdy druholigové Sparty?
Byl jsem už okoukaný, neměl jsem možná tu formu. Po devíti letech byla změna potřeba. Bohužel jsem tím přišel o reprezentaci.

Tedy i o titul mistra Evropy z roku 1976.
Hrál jsem kvalifikaci, dodatečně jsem dostal zlatou medaili z Bělehradu. Bohužel tenkrát druholigový hráč nesměl být v reprezentaci, takže na závěrečném turnaji jsem nebyl. Mrzelo mě to, vždyť se dosáhlo největšího fotbalového úspěchu v československé éře.

Vyčítal jste si, že jste nezůstal v Teplicích?
Nevyčítal. Já byl rád, že jsem šel do Sparty. Po fotbalové stránce to pro mě bylo něco úplně jiného, poznal jsem i nové lidi.

Váš vnuk Daniel Pudil se teď s reprezentací dostal na Euro. Jak sledujete jeho kariéru?
Po počátečních problémech, co měl, se už srovnal. Založil si rodinu a je na tom líp. Má to dobře rozjeté, jen to dotáhnout do konce.

Domlouval jste mu, když zlobil?
Znáte mladé, mají svou hlavu. My také zlobívali, ale nebyli jsme takoví průseráři. Anebo možná novináři po nás nešli tak jako dneska.

Čemu se věnujete v důchodu?
Sem tam se jdu podívat na Spartu, ale fotbal nevyhledávám. Hlavně jako vášnivý rybář jezdím chytat na Berounku.