„Dát výpověď bylo strašně těžké. Pocit, že jdete do neznáma, se ani nedá popsat. Ale zatím toho nelituji. I když je to náročná práce, z níž máte rozpíchané prsty a bolí vás ruce, tak jsem šťastná,“ říká dvaačtyřicetiletá brašnářka, která si svou dílnu vytvořila přímo v obývacím pokoji rodinného domku v Chuderově u Ústí nad Labem.
 |
Těsně předtím, než se rozhodla postavit se na vlastní nohy, podle svých slov totálně vyhořela a do práce chodila už jen s odporem. „Řekla jsem si, že musím změnit svůj život. Vůbec jsem však netušila, jestli se mé výrobky budou prodávat natolik, aby mě uživily,“ pokračuje s tím, že výrobu kožených doplňků do té doby brala pouze jako svůj koníček.
Oporu našla ve svém manželovi, který jí občas pomáhá s výrobou speciálních dřevěných forem. Právě dárek pro něj stojí i za její současnou profesí. „První impulz přišel, když jsem kdysi dávno koupila manželovi koženou peněženku. Už v ten moment jsem si říkala, že je to krásné řemeslo a že bych si přála ho umět. Později jsem se rozhodla mu věnovat a postupně jsem se učila pracovat s kůží,“ popisuje první kroky.
Jako vystudovaný chemik neuměla pracovat se střihy, nevěděla, jak kůži barvit. Zpočátku vše studovala na internetu nebo v odborných knihách. Začala peněženkou, pak přidala pásek. „A najednou to vše postupně začalo do sebe zapadat. Vytvořila jsem si vlastní styl, který jsem objevila stylem pokus–omyl,“ pokračuje s úsměvem.
Nástroje z první republiky
V další fázi, když už byla se svými finálními výrobky spokojená, si řekla, že by s nimi vlastně chtěla potěšit i další lidi. Její výrobky tak začaly putovat k přátelům a dalším zájemcům. Za veškeré vydělané peníze si pak pořizovala potřebné nářadí a materiál.
Její originální produkty se navíc mohou pyšnit certifikátem Regionální produkt Českého středohoří, který získala jen čtyři měsíce poté, co založila vlastní živnost.
Petra Valešová miluje dobu první republiky, a tak ráda používá i nástroje z té doby. Ty často pocházejí z různých bleších trhů nebo je odkupuje od starších kolegů, kteří se již brašnářskému a sedlářskému řemeslu kvůli vysokému věku nevěnují. Jeden z nich se také nedávno stal jejím učitelem.
„Dnes je velmi těžké najít někoho, kdo řemeslu rozumí. Naštěstí se mi podařilo na několikátý pokus najít jednoho pána v Děčíně, který mi své čtyřicetileté zkušenosti předává. Hodně mi to pomohlo a posunulo dopředu,“ říká.
Sama ráda experimentuje, hlavně s barvami. Přitom právě barvení kůže se z počátku bála nejvíc. „Barvy jsem se opravdu bála, abych nezkazila to svoje dílo. Hlavně řezbu, nad níž jsem před tím strávila třeba tři hodiny. Teď, když jsem ale pronikla do tajů barev, tak mě to úplně pohltilo,“ dodává.
Chrániče pro lukostřelce
Právě zdobení kůže ji baví asi nejvíc. Ačkoliv nikdy nestudovala výtvarné umění, její díla oživují do detailu vyladěné motivy zvířat, květin či extravagantní vzory. I proto má nejraději výrobu peněženek, na nichž dostává fantazie největší prostor. Do peněženek vsazuje i drahé kameny.
„Sama jsem si vymyslela speciální techniku, jak kameny v kůži uchytit,“ pokračuje s nadšením v hlase.
Podle přání zákazníků je schopna vyrobit téměř cokoliv, pouzdra na nože, mobily, brašny či různé kapsy. Lidé se na ni obracejí i s netradičními požadavky, jako byla třeba výroba chráničů předloktí pro malého lukostřelce.
V tvorbě ji dokonce posunula i koronavirová pandemie. „Nekonaly se žádné akce, ubylo i zákazníků, a tak jsem ve Zlíně vystudovala kurz šití bot,“ doplňuje s tím, že nedávno si kvůli tomu pořídila i sadu dřevěných kopyt. V dílně má také rozložený materiál na výrobu koňského sedla. Což je další věc, kterou se chce naučit vyrábět.
Většinu svých zakázek tvoří přímo na objednávku. Na jarmarcích své výrobky prodává jen výjimečně. „Snažím se všem vyhovět. Mám ráda výzvy. Někdy dokonce zjistím, že jsem ve své dílně strávila deset dvanáct hodin a že jsem za celý den nevyšla vůbec ven,“ uzavírá s tím, že i tak ji její práce baví a za svou původní, u počítače, by ji už nevyměnila.
