Ústecké sídliště Mojžíř už není, co bývalo. Hlavně v posledních dvou letech nastal rychlý pád a lokalita se mění v jedno z nejhorších ghett na severu Čech.
Z ústecké čtvrti Mojžíř se rychle stává ghetto |
Byť se radnice situaci snaží dlouhodobě řešit, přeprodávání bytů obchodníkům s chudobou a mezi nimi samotnými nemůže efektivně čelit. Podle Yvety Tomkové, starostky ústecké čtvrti, zhruba 70 procent majitelů bytů v Mojžíři na sídlišti nežije a byty má na byznys.
Byť vládní Agentura pro sociální začleňování na začátku léta vydala zprávu o tom, že slovenští občané se do sociálně vyloučených lokalit v České republice za účelem čerpání vyšších sociálních dávek nestěhují, Mojžíř to nepotvrzuje.
„Nevím, z čeho vychází, i když už problémoví lidé, často velmi početné rodiny ze Slovenska nepřichází v takové míře jako dřív, stále sem proudí. Láká je jediné – štědrý sociální systém, který doma nemají. Se vší vážností říkám, že z Ústí se stalo ,smetiště‘ Česka. Nově příchozích jsou stovky. Prakticky není dne, aby se nám nové rodiny nehlásily k trvalému pobytu. A my se nemáme jak bránit,“ říká Yveta Tomková.
A to se projevuje i na zdejší škole.
„Jakmile počet romských dětí přesáhne třetinu počtu dětí, následuje nezadržitelný pád do ,romské‘ školy,“ říká Vít Kučera, ředitel ústecké pobočky organizace Člověk v tísni.
To se v Mojžíři už dávno stalo a práce zdejších učitelů je složitější. Prakticky zde nefungovala v jarní vlně koronaviru výuka přes počítač ani jarní elektronický zápis do škol. Většina sociálně slabých rodičů nezvládne internetovou komunikaci, nemají počítač.
„Nejen to, dětem ze sociálně slabých rodin chybí i vybavení do školy. Letos navíc přišlo minimálně 30 dětí, které jsou ze Slovenska a k nám přišli přes nějakou ,přestupní stanici‘ v Česku. Dalších asi dvacet dorazilo do školy po začátku školního roku,“ říká Karel Bendlmajer, ředitel školy.
„U nich je problém, že chodili, jak říkají ,do osobitnej školy‘, což je naše speciální a praktická škola, ale jejich rodiče o docházce nemají žádné doklady. My nyní musíme doklady dohledávat a řešit se speciální školou, kam budou zařazeni,“ dodává Bendlmajer.
Ve vzdělání dětí rozhoduje sociální postavení rodiny
Podle něj ve vzdělání dětí nezáleží na tom, do jaké školy děti chodily, zda je to Čech nebo Slovák, ale rozhoduje sociální postavení rodiny.
„Když je sociálně slabá, často jsou i rodiče na hranici gramotnosti, pak je problém i s dětmi. Až budeme mít všechny potřebné dokumenty a děti tu zůstanou, využijeme možnost přesunout je do přípravné třídy a dát tak dětem ještě rok šanci na přípravu,“ přiblížil ředitel.
Přípravné třídy jsou na škole dvě, jedna od 90. let a druhá od roku 2002. Když probíhají normální zápisy do škol, už v dubnu je jasné, které dítě je slabší a půjde do přípravné třídy nebo má nárok na odklad nástupu do školy.
„Jsou ale rodiče, kteří si vzpomenou na začátku prázdnin nebo na začátku školního roku, že dítě by mělo jít do první třídy. Pak už se s tím nedá nic dělat a do první třídy musí nastoupit i slabší dítě. V úvahu pak přichází dodatečný odklad. To se také stává,“ přiblížil Bendlmajer.
V přípravné třídě by mělo být maximálně 15 dětí, protože tento počet bývá ve škole naplněn velmi často, škola má stabilně povolenou výjimku, aby zde mohlo být více dětí.
Komunikovat elektronicky byla schopna čtvrtina žáků
„Při zápisu sem většinou přijmeme 13 až 14 dětí a pak čekáme na dodatečné odklady. Někdy výjimku využijeme, někdy se do maximálního počtu dětí vejdeme,“ přiblížil ředitel.
Mnohem větší zátěží pro školu byla i jarní elektronická výuka dětí, protože kvůli onemocnění covid-19 byly školy zavřené. Tady tento systém nefungoval.
„Komunikovat elektronicky byla schopna čtvrtina žáků a rodičů, což je velmi málo. Celé jaro jsme papírové materiály předávali ve vestibulu školy rodičům a ti je zde zase odevzdávali. Nebo s tím pomáhala organizace Člověk v tísni. Klasická elektronická komunikace s velkým množstvím rodičů tady nefunguje. Vše je na učitelích a situace je tak složitější,“ sdělil šéf školy.
Zatímco většina základních škol se může pochlubit tím, že jejich děti odcházejí na gymnázia, průmyslové nebo zdravotnické školy, zde je situace jiná, protože vzdělání pro řadu negramotných rodičů není důležité.
„Velká většina dětí odchází na učiliště, část i na jejich maturitní obory. Máme ale i žáky, kteří splní povinnou školní docházku, ale nezískají základní vzdělání a vyjdou v osmé nebo sedmé třídě. A nejsou to jednotlivci. V každém školním roce to je 5 až 10 dětí, někdy i více,“ dodal Bendlmajer.
