Petr Bašus přišel na litoměřické gymnázium v roce 2000, před tím učil v Ústí...

Petr Bašus přišel na litoměřické gymnázium v roce 2000, před tím učil v Ústí nad Labem. | foto: Karel Pešek, MAFRA

Jsou důležitější věci než předepsané učivo, říká úspěšný dějepisář

  • 31
Studenti litoměřického Gymnázia Josefa Jungmanna si posledních sedm let odvážejí medailová umístění z Dějepisné soutěže gymnázií ČR a Slovenska. Velkou zásluhu na tom má učitel dějepisu Petr Bašus, který se studenty raději debatuje o jednom problému, než by je zahltil mnoha „povinnými“ daty.

Tolikrát za sebou v soutěži nebodoval žádný tým. Co to pro vás znamená?
Na jednu stranu je to obrovský úspěch, na stranu druhou velký závazek, protože se od nás úspěch očekává už každý rok. Zatím to jde. Ale půjde to takto navěky?

Musí být soutěžící studenti mimořádně dobří v dějepisu?
Jedničkáři to kupodivu být nemusejí. Příprava na soutěž probíhá mimo výuku, takže to musí být v první řadě studenti, kteří jsou ochotní tomu obětovat strašně moc času. Školní kolo bylo v lednu, krajské v dubnu a finále až v listopadu. Od září se na něj připravují denně.

Co je k přípravě motivuje?
Motivace jsou různé. Někoho historie baví, jiný se chce něco dozvědět nad rámec výuky. Sám a dopodrobna. Měli jsme tu chlapce, pro kterého byl motivací notebook jako jedna z cen, a nakonec byl zklamaný, protože vyhrál jen videokameru. Soutěž má totiž na české poměry neskutečný rozpočet, na čtyřhodinové finále sežene organizátor 1,9 milionu korun, čemuž odpovídají i ceny.

Na jakých školách končí vaši reprezentanti v dějepisných soutěžích?
Je to různé, jeden rok šla celá soutěžní trojice na historii, letos jde jeden kluk na práva a holky na farmacii a medicínu. Dnes se mluví o tom, že jít na humanitní obor znamená rozšiřovat řady nezaměstnaných. Pokud se student nezaháčkuje už na škole u nějaké instituce, tak může mít opravdu problém sehnat práci.

Ovšem základní povědomí o historii by měl mít i budoucí lékař, právník či „ajťák“, ne?
Pro nás dva je rok 1980 docela nedávno, ale pro děti je to středověk, žijí hlavně přítomností. Ideální by bylo, kdyby se učitelům podařilo aspoň v kostce jim vštípit povědomí o nejmodernějších dějinách a nebezpečí ideologií, jako je nacismus a komunismus. Mnoho dětí - ale i dospělých - řekne, že toto období je už daleko za námi. Ale není a já je musím přesvědčit, že nebezpečné ideologie jsou v myšlení lidí přítomny stále.

Daří se vám to?
Se střídavými úspěchy. Někdy si myslíte, že zasíváte ostražitost před komunismem, ale pak zjistíte, že jeden z vašich nejoblíbenějších žáků je lídrem KSČM v Litoměřicích. Někdy možná na pilu tlačíte až moc a efekt to pak má opačný. Zakázané ovoce chutná nejlépe.

Proč je podle vás důležité, aby učitel dějiny zároveň i vykládal?
Všichni učitelé, kterých jsem si vážil, svůj obor komentovali a přidávali k němu svůj názor. I já se snažím dát najevo, na čí straně jsem. Samozřejmě někdy dojde ke střetu názorů, ale i to může být přínosné. Dobrou polovinu hodiny prodebatujeme.

Takové hodiny musí studenty bavit, nebo se mýlím?
Každá třída je jiná a v každé se jinak pracuje. Vidím ale, že velká část žáků by přivítala klasický model hodiny - nadiktovat, zapsat, naučit se, dostat jedničku a hotovo. Já ale nemohu hodinu odbýt tím, že žákům řeknu, aby byli zticha a psali si poznámky. Problém našeho školství je, že pořád vyžaduje encyklopedičnost. Hovoří se o změnách, ale pak vám přijde rámcový vzdělávací program, kde je vypsáno všechno od pravěku téměř po současnost a vše musíte probrat. V zahraničí berou jen zásadní okamžiky, to ostatní jen okrajově. Zbývá jim spousta času na diskuse nad tématy.

Ale co onen rámcový vzdělávací plán? Nebude takovým studentům chybět základní rozhled?
Víte, předpisy jsou od toho, aby se porušovaly. Když jsem začal učit, tak jsem měl představu, že musím do dětí nacpat obrovské množství informací. Během let ale zjišťuji, že toho zásadního je čím dál méně a že jsou důležitější věci než samotná suma informací. Že je lepší a přínosnější si o něčem podstatném dlouze povyprávět, než probrat sto dalších věcí.