"To je ale absolutní nesmysl. Spousta věcí je promlčených, spoustu práv má Meda Mládková. Já z právního hlediska nemám na nic nárok. Já navíc v tomto smyslu nedělám vůbec nic, novináři se mi sami ozývají, já sám to nevyhledávám," říká Petrášek v rozhovoru pro MF DNES (o panu Petráškovi čtěte také zde).
Informace o vás a Werichovi se objevila celkem nedávno...
Přišel bulvár a já se to snažil převést v legraci a říct jim, že si z nich někdo vystřelil. Pak následoval vážnější rozhovor a tam jsem už některé okolnosti řekl. Ale ono to docela dobře zapadlo. Já žiju život ředitele střední školy, nikoli herecké hvězdy, proto jsem nechtěl, aby se to moc prezentovalo. Už kvůli rodině, protože já si nesmírně vážím rodičů, kteří se mě ujali a dali mi vzdělání. No a teď najednou koukám, znovu volají novináři, abych jim psal úvahy a eseje, volají lidé z televize, z produkce show Jana Krause. Snažil jsem se to brzdit, ale neubrzdil a musel se přiznat. Změnil se mi život, lidé mě poznávají a třeba v hotelu Bojnice mě žádali, abych se zapsal do knihy hostů. Já koukám a mám podpis hned vedle Karla Gotta.
Nechtěli, abyste se podepsal svým původním jménem Jan a připsal příjmení Werich?
Ne. Ale když píšu články a eseje, podepisuji se J. W. Petrášek.
Jiří PetrášekVystudoval tři vysoké školy ekonomického zaměření, donedávna pracoval jako poradce Jany Bobošíkové v Bruselu a nyní vede Evropskou obchodní akademii v Děčíně. Na stěně své ředitelské kanceláře má fotografie s Václavem Klausem, Milošem Zemanem, Miloslavem Ransdorfem ze svého bruselského období. Od dětství tíhl k herectví. "Občas si něco zahraju, občas něco zarežíruju. Neprofesionálně, ale s láskou. Baví mě dabing a moderování," říká. V těchto dnech dabuje prokurátora v jednom francouzském detektivním seriálu a má jeden velký sen. "Chtěl bych pokračování slavného pořadu 'Co tomu říkáte, pane Werichu'. Aby to bylo setkávání se starými hereckými bardy, povídání o českém divadle humorně i vážně. Mohl by to být televizní pořad nebo i divadelní představení a já bych si to moderoval," říká. |
Podobně se podepisoval Werich, jako J. W. Rich.
Ano, ale já tam mám Petrášek, protože "rich" nejsem, spíš "poor".
Vzpomenete si přesně, při jaké příležitosti vám matka řekla, že jste adoptovaný a kdo je vaším otcem?
Bylo to někdy v 80. letech, když už Werich zemřel. Já si ten rok nepamatuji přesně, na tu situaci ale ano. Seděli jsme takhle u stolu v chaloupce v Řevnicích u Prahy, kde bydlela, a řekla: Já ti musím něco říct - jsi syn Jana Wericha. Můj počátek pravděpodobně popisuje i Werichova dcera Jana, která v pamětech psala, že ji otec často nechával v Praze na ulici a zmizel v některém z pražských domů na delší dobu. Takže své početí znám.
Proč myslíte, že vám to vaše adoptivní matka prozradila?
Možná si řekla, že než abych se to dozvěděl od někoho jiného, tak ať to vím od ní, protože už byla stará a nechtěla si tohle tajemství vzít do hrobu. A věděla, že já něco takového cítím. Oni si mě totiž vzali už jako starší lidé, a když mě maminka vodila do školky nebo do školy, byla mnohem starší než ostatní maminky. Navíc nemohli mít děti a mě zajímaly ty okolnosti, třeba proč nemám sourozence.
Takže jste tušil, že jste adoptovaný. Ale jak jste reagoval, když vám matka řekla, kdo je vaším otcem?
Úplně normálně, až se sám sobě divím. Nebyl jsem v žádném šoku.
Ani to, že jste synem Jana Wericha, vás nepřekvapilo?
Překvapilo, ale nešokovalo. Protože geny nejsou voda a já jsem v sobě vždycky něco takového cítil. Opravdu, nejsem generál po bitvě ani nedělám chytrého, ale já jsem se vždycky divil tomu, že otec je soustružník kovů, matka prodavačka, ale já měl vždycky umělecké sklony. Kladl jsem si otázku, po kom jsem takový šašek a proč mám rád humor a divadlo. Takže když mi to řekla, potvrdil jsem si ty geny.
Silné nejsou jen geny, ale i podoba.
Ano, spousta lidí mi říkala, že jsem podobný Werichovi.
Ještě předtím, než vám matka odhalila pravdu?
Ano, říkávali, abych si nechal narůst plnovous, že vypadám jako Werich, váčky po očima, čelo, ta malá očka werichovská.
Zmínil jste umělecké sklony.
Už jako kluk jsem hrával divadlo, "hlavní" role jako sedmé páže zleva drží koně, když přijíždí král, a říká "Buď zdráv králi"... Nicméně jsem si připadal jako Hamlet nebo Cyrano z Bergeracu. Chtěl jsem i na DAMU, naučil se poctivě monolog z Romea a Julie, talentovky jsem udělal, ale matka mi zabránila dál pokračovat. Říkala, že herci jsou samá lehká ženská a že to dělat nemůžu. Přitom znám spoustu účetních, kteří jsou samá lehká ženská, a rozdíl je v tom, že se o tom nepíše. Takže jsem se stal inženýrem ekonomie. Divadlo mě ale baví dodneška, hrál jsem v Noci na Karlštejně, v Jiráskově Lucerně.
Nějakou Werichovu postavu jste hrál?
Ne, to jsem hrát nemohl, já jsem byl vždycky štíhlý. Dnes mám váhu… No, já mám váhu výbornou, výšku mám ale špatnou. Podle body mass indexu bych měl mít 213 centimetrů. Čili mně se nemůže nikdo smát, já jsem jenom nevyrostl.
Petrášek bude hostem Show Jana Krause |
Říkáte, že jste se to dozvěděl v 80. letech. S Werichem jste se tedy nesetkal.
S ním jsem se setkal mockrát na olšanských hřbitovech.
Určitě jste si ale představoval, jaké by bylo opravdové setkání. Kdyby jste se sešli, jak by to probíhalo, co byste mu řekl...
Žádné kdyby se ještě nikdy nikomu nevyplnilo. Ale samozřejmě, že jsem o tom přemýšlel. Myslím, že by to bylo velice příjemné setkání. Pro mě určitě a doufám, že i pro pana Wericha. Ten jeho humor, to je totiž můj šálek čaje, a já také dělám bonmoty a moudrosti, které ovšem zdaleka nedosahují úrovně mého otce. Myslím, že bychom byli příjemně překvapení oba.
Dovolte ještě jedno kdyby. Kdyby jste se to dozvěděl dřív, myslíte, že by vám to nějak změnilo život?
To nemyslím, ale asi bych hodně stál o setkání s ním a myslím si, že to bylo přesně to, co nechtěla moje matka. Protože představte si situaci: rodina vás vychová a vy pak jdete za někým jiným. Možná se bála toho, že já bych pak řekl, že nejsem její. I když já bych to nikdy neřekl, já takový charakter nemám. Nejspíš bych zůstal tím, čím jsem, ale možná bych víc inklinoval k tomu kumštu, divadlu.
Nenechal byste se odradit a na DAMU byste šel?
Určitě. I když já jsem velice spokojený s tím, co teď dělám. Dělám ředitele, učím na dvou vysokých školách. Divadlo, dabing, moderování je můj koníček, tím relaxuji.
S biologickou matkou jste se setkal?
Ne. Já její situaci trošičku chápu, začínající star, která má dítě se starším ženatým mužem a nemůže to legalizovat. Ale já nebudu hovořit o někom, kdo mě nechal v kojeneckém ústavu. A ona již nežije.
Mluvili jsme o tom, že podoba je zřetelná, ale pochybovačný člověk by možná chtěl důkaz.
Pochopitelně. Mám v ruce papíry, ve kterých jsem uveden v prvních letech jako Jan po otci. Až osvojitelé mi dali jméno Jiří, protože prostě chtěli Jiřího. Podotýkám, že s Voskovcem to nemá nic společného.
Vaše matka uvedla otce?
Neuvedla, ale její nejbližší to věděli. Že jsem synem Wericha, by se ostatně těžko sama od sebe dozvěděla i moje druhá matka, která mě vychovala. S pochybovačskými hlasy jsem se ale kupodivu nesetkal.
Předpokládám, že Werich nevěděl, že jste se narodil...
To nevím, předpokládám to také, ale stoprocentně to nevím. Ten můj příběh je zapeklitý v tom, že jsem neměl možnost se s ním setkat. Takže teď se vedou spekulace, co bylo a co by bylo, kdyby bylo. Ale to mě nezajímá, pro mě je důležité, že mě vychovali slušní lidé.
Ukázka ze Show Jana Krause:
