„Jenže to nebylo 12. listopadu 1965, jak se všude uvádí, ale slavnostní otevření areálu za účasti více než 70 oficiálních hostů proběhlo 17. listopadu. Jako by už tehdy tušili, že toto datum bude v budoucnu významným dnem,“ říká tehdejší závodní lyžař a později šéf oblíbeného skicentra Jindřich Holinger, který tehdy spolu s otcem a dalšími u zrodu zasněžování stál.
Sněhové dělo si patentovali Američané v roce 1954, děla pak byla ve velkém připravena na zimní olympijské hry ve Squaw Valley roku 1960. Počátkem 60. let se začala používat i v některých střediscích v západní Evropě. V Československu se do pokusů výroby umělého sněhu pustil profesor Vladimír Chlumský ze strojní fakulty ČVUT.
„V tehdejší Mladé frontě byla v lednu 1965 uveřejněna fotografie zasněženého dvora fakulty. Dodnes si ji pamatuji. Shodou okolností pak profesor přijel do Telnice, kam doprovázel dceru na závody. Slovo dalo slovo a nabízené rukavice jsme se chytili. Zanedlouho jsme začali se stavbou kompresorové stanice, nádrží na vodu s čerpadly, chladicího zařízení, potrubí. Byla to hrozná práce, kolečka betonu se musela tahat nahoru na svah lanem,“ vzpomíná Holinger, jehož otec Josef byl trenérem tamního oddílu Chemička Ústí nad Labem.
Právě nadšenci z tohoto oddílu jako Zdeněk Jehlík, Josef Holinger, Jaroslav Matoušek a Josef Škopek byli hlavními tahouny projektu. První cesta vedla za jejich bývalým kolegou Janem Křepelou do lyžařského areálu Mauerbach nedaleko Vídně.
„Je to zhruba stejně vysoko jako Telnice. Tehdy se počítalo, že děla budou jen v níže položených střediscích, aby se co nejvíce prodloužila sezona. Dnes by se bez nich neobešli ani v Alpách. V Mauerbachu zjistili, jak vše postavit, a přivezli nejen fotografie, ale i koncové originální díly děla Snow Maker, podle kterého se ta naše čtyři vyrobila,“ vzpomíná Holinger.
Nedostatkový materiál nadšenci sháněli přes známé
Po několika pokusech a úpravách čtyři děla vyrobila strojní fakulta ČVUT pod vedením profesora Chlumského. Jedno stálo 2 940 korun, ale nedostatkový materiál si na ně nadšenci museli sehnat sami. Stejně jako ten na kompresorovou stanici, veškeré potrubí, kabely a hadice.
Jak to fungovaloDěla pro zasněžování vyrobila fakulta ČVUT Praha vedená profesorem Vladimírem Chlumským. Na stavbu bylo třeba sehnat například roury dimenzované na 70 atmosfér, devadesátikilowattový kompresor, čerpadlo či chladič. Z nádrže čerpadlo dodávalo 4 litry vody za vteřinu, ta přecházela do jedné ze dvou rour pod tlakem 17,5 atmosfér. Současně kompresor dodával druhým potrubím vzduch pod tlakem 6 atmosfér do hlavice děla. Při pouštění hlavice děla při náhlém zchlazení měla voda teplotu -50 až -100 °C a měnila se v ledová zrna. Děla byla od sebe vzdálena 15 metrů a jejich dostřel byl 30 metrů. |
„Potřebovali jsme vedení dlouhé 600 metrů. V době, kdy všeho bylo málo, se vše shánělo přes známé. Nakonec nám trubky vyrobili ve VTŽ Chomutov, čerpadla v Sigmě Hranice,“ líčí Holinger.
Už 14. dubna 1965 byl zpracován projekt a stavba na sjezdovce Slalomák široké 25, dlouhé 300 metrů a s převýšením 110 metrů jela na plné obrátky.
Lyžaři zde odpracovali 3,5 tisíce hodin. Od října už u toho Jindřich Holinger nebyl, protože musel na vojnu.
„O všem, co se dělo, jsem dál přesně věděl, protože každý den mi chodily dopisy. Podle nich mohu dát dohromady harmonogram stavby,“ smál se Holinger.
Reprezentant přišel o článek na prstu
Dopisy prozrazují, že 18. října se jelo do Liberce pro kompresor, 19. října byla téměř vykopaná rýha pro kabel a nejtěžší bylo ho rozvinout. Nést ho muselo 70 lidí.
„Brzy nastupuje parta elektrikářů, kteří si na to berou dovolenou. Aktivita členů je velmi vysoká, jsou uzavírány různé sázky, zejména mezi elektrikáři. Hlavní duší je nyní Olda Vaněk, div že mezi sebou nevyhlásili socialistickou soutěž. Jinak je to tu jako v době, kdy se objevilo zlato na Aljašce. Kdekdo se kdekoho dotazuje, jak to vlastně bude,“ píše otec Josef Holinger v dopise.
Před dokončením zasněžování na Telnici přijel 9. listopadu reprezentační tým ČSSR, aby zde do 13. listopadu „honil kondičku“ i pomohl s dokončením. Nemilou vzpomínku na to měl reprezentant Gregor Synai, který při osazování rozvaděče přišel o jeden článek prstu na levé ruce.
„Jsme zhruba hotovi, stroje jsou položeny, potrubí svařeno. Asi v úterý bychom mohli být hotovi a začít zkoušet,“ píše Holinger senior.
Potrubí se muselo rozmrazovat hadry s naftou
Vše vyvrcholilo po několika testech 17. listopadu. „Ve středu na slavnostní zahájení přijelo asi 70 oficiálních fousů. Řeknu ti, že to byly nervy a pak jsme se spravedlivě namazali. Bylo to velké a zavinilo to i první průser. Dva, co měli v noci službu, to nechali zamrznout a pak jsme to dva dny rozmrazovali,“ líčil další dopis z 22. listopadu.
Tehdy se totiž ještě nikde zasněžovací potrubí nezakopávala pod zem jako dnes, proto se muselo hlídat, aby nezamrzlo. „To bylo spálených hadrů namočených v naftě, než jsme měli k dispozici propan–butan. Bohužel ani jedno dělo z té doby se nedochovalo,“ vzpomíná Jindřich Holinger.
Revoluci v lyžování chtěl vidět a vyzkoušet si každý, středisko bylo zavaleno novináři, fotografy i lyžaři. „V sobotu a v neděli byl svah doslova přecpán. A to tak, že jsme ho museli organizovat jako na křižovatce,“ referoval synovi Holinger senior.
Umělé zasněžování bylo opravdovou bombou. Přesto se překvapivě dalších 16 let nikdo z níže položených lyžařských středisek ke stejnému kroku neodhodlal. Až v roce 1981 se několika lyžařům zaměstnaným v závodě Škoda Klatovy podařilo postavit originální sněhové dělo pro šumavský Špičák.
Na Telnici pak došlo k modernizaci. V březnu 1988 se byl Jaroslav Holinger, bratr Jindřicha, ve Vall di Sere zdokonalit v nejnovějším trendu zasněžování. S Hubertem Kolínem se jim podařilo za dramatických podmínek získat a do ČSSR propašovat nejmodernější a nejvýkonnější typ vysokotlakého sněhového děla systému York. Za pomoci dalšího člena lyžařského klubu Pavla Hatyláka bylo dělo rozebráno, prozkoumáno a nakonec se podle něj v děčínských kovohutích vyrobily další čtyři prototypy.
