"Když jsme odcházeli, bylo mi sedm, takže v paměti mám hlavně to, jak se nám stěhovala školka. Jak postupovala těžba, měli jsme ji na třech různých místech, až Třebušice zmizely úplně," vzpomínala například Táňa Plosová, která likvidaci obce prožívala jako dítě.
Mnoho lidí odcházelo ze svých vesnic nerado, protože nechtěli opustit své domovy. Pro jiné ale bylo stěhování dobrou zprávou.
"V Ervěnicích jsme se ženou bydleli v pronájmu 1+1. V Nových Ervěnicích jsme dostali v roce 1960 nový, větší byt, takže jsme šli do lepšího a na stěhování se docela těšili," přiznal další z pamětníků František Mittelbach, který v Jirkově žije dodnes.
Hlavně ti, kteří se v zaniklých vesnicích narodili, o nich vyprávějí s nostalgií. Například osmasedmdesátiletý Jaroslav Vejražka, který většinu života strávil v Mostě a Praze, dodnes nejraději vzpomíná na léta strávená v rodných Třebušicích u Mostu. Líčí, jak se chodil koupat na nedaleký oprám nebo jak s tatínkem sázel v okolí stromy.
Dnes je tam šrotiště, říká pamětník
"Když se na ta místa dnes podívám, je tam velké šrotiště a bordel v okolí. Rekultivace by se určitě dala dělat lépe," říká kriticky Vejražka.
Narodil se roku 1936, už po třech letech se jako dítě musel s rodiči nuceně odstěhovat z pohraničí do vnitrozemí. Ze Slánska se Vejražkovi vrátili zpět v roce 1945. "Vždy si vybavím, jak tehdy lidé víc drželi pohromadě, jak fungovala pospolitost, komunikace mezi nimi. To dnes chybí," porovnává důchodce.
Třebušice kvůli těžbě zanikly v letech 1978 až 1980. Nynější úvahy o prolomení limitů a možném zániku Horního Jiřetína pamětníci ze zaniklých obcí i kvůli vlastní zkušenosti komentují opatrně.
"Kdyby se s lidmi mluvilo, postavily se jim nové domy, dostali nové pozemky, myslím, že by odtamtud odešli. Toho uhlí je tam škoda. Jenže nejprve někdo musí říct, jestli je opravdu to uhlí nyní nutné vytěžit," poznamenal třeba Vejražka.
