Jaký zatím máte dnes den po pracovní stránce?
Docela v pohodě, ale na druhou stranu je teprve devět hodin dopoledne. Relativně klidná byla i noc. Kluci mi ani jednou nevolali. Poslali mi jen jednu esemesku, že museli použít donucováky, konkrétně pouta. Nějakému pánovi, co byl v místním pátrání, se nelíbilo, že ho poznali.
Proč si na takové informace nepočkáte do rána?
Já chci být informovaný. Máme v tomhle jasně daná pravidla. Do půlnoci mi volají prakticky všechno, samozřejmě ne špatně zaparkované auto. Po půlnoci mi píšou textovky. Pokud ale dojde třeba ke zranění strážníka nebo nějaké závažnější události, volají taky. To pak i vyrážím na místo.
Existuje noc bez nějakých pracovních hlášek?
(úsměv) Jen výjimečně. Třeba bez donucovacích prostředků se obejdeme tak jednu noc v týdnu.
Jak se dá takový nonstop pohotovostní režim zvládnout?
Není to snadné, ale člověk si zvykne na všechno. Dnes už je to víceméně rutina.
Kolik zdejší strážníci řeší každý den událostí?
Je jich zhruba 150, což je opravdu hodně. Do toho ale samozřejmě počítám opravdu všechno, i telefonát, abychom přijeli vyprostit klíče z kanálu. Třeba včerejšek byl docela divoký. Řešili jsme například úmrtí v bytě nebo bohužel zase několik krádeží ve velkých obchoďácích, které spáchali nezletilci. Tohle je velký problém. Krádeží a loupeží spáchaných mladistvými a nezletilci přibývá. Snažíme se dělat preventivní opatření, zvýšit dohled hlídek, ale těžko tomu zabráníte. Mnoho lidí si myslí, že můžeme být všude a včas, ale to není v našich silách. Vyloženě tomu odporuje častá kritika, že jezdíme v autech, místo abychom chodili po ulicích. Máme jednu dvě pěší hlídky, ale ty se logicky nedokážou rychle přemístit, proto jsou zároveň v terénu vždy aspoň čtyři auta.
Tetování musí pod rukávTo si na focení schovám, pousměje se Jaroslav Hrvol, když se začnu zajímat, co má vytetované na pravém předloktí. Upřímně, trochu mě zamrzí, že výrazný barevný obrázek nechce vystavit objektivu. „Je to trochu mladická nerozvážnost. Skočil jsem k tatérovi hned v osmnácti. Mně se tetování líbí, mám jich dokonce víc, ale dnes bych si rozhodně nenechal počmárat ruce. Když jdu někam pracovně, musím mít vždycky dlouhé rukávy. Přece jen, mnozí lidé se na to pořád dívají skrz prsty, k mé funkci jim to zkrátka nepasuje,“ dodá muž, který už pátým rokem vede v městskou policii ve městě, kde být strážníkem není žádný med. |
Napadá mě ještě jedna kritika: Strážníci se hojí na obyčejných pracujících, ty pokutují za všechno, protože takzvaní nepřizpůsobiví je tak akorát pošlou do háje.
Na jednu stranu mě strašně mrzí, že lidé vidí jen tu represi, protože já jsem přesvědčený, že toho děláme daleko víc. Ale na druhou stranu s tím musím bohužel souhlasit. Tedy ne v tom, že bychom si na někom honili ego, ale že z části obyvatel tu pokutu prostě nedostaneme. U některých vůbec nefungují. Potíž je, že dluh vůči městu není například navázaný na výplatu sociálních dávek.
Co je dnes z vašeho pohledu v Mostě největší problém?
Jednoznačně obchodníci s chudobou. Do domů ke slušným, pracujícím lidem stěhují lidi dlouhodobě závislé na sociálních dávkách z celé republiky. Starousedlíci – vlastníci bytů – jsou nešťastní, kdo s nimi bydlí. Noví nájemníci mají jiný styl života, jsou hlasití, dělají nepořádek, berou drogy. Výsledkem je denně ohromné množství oznámení. Víte, já teď asi půjdu proti hyperkorektnímu proudu, ale pojďme si přiznat, že integrace se nedaří. Z mého pohledu by asi byla cesta, kdyby byli nepřizpůsobiví sestěhovaní do jedné lokality, i když to je za současného stavu už neproveditelné. Dnes jsou po celém městě a my nevíme, kde být dřív. Víte, odkud máme minimum oznámení?
Odkud?
Ze sídliště Chanov. Ano, mluvím vážně. O tom celorepublikově známém ghettu ve srovnání se zbytkem města skoro nevíme. Tam totiž bydlí lidé se stejným způsobem života, umějí spolu žít. Přímo ve městě se ale míchají dva rozdílné způsoby života, což nikdy nebude fungovat. Pořád se hledá řešení, ale dokud budou ti lidé pospolu, hledá se marně. Řekl jsem teď asi hodně nepopulární názor. Ale takhle to zkrátka jako celoživotní Mostečan vidím. Plyne z toho velký problém, kdy lidé nemají pocit bezpečí. A dalším důsledkem je i smutná realita, kdy už mají jen z máločeho radost. Revitalizuje se park a začne se ozývat – no jo, jak asi bude dlouho trvat, než to někdo zničí. A jéje, kdopak tu asi bude vysedávat…
Nikdy vás nenapadlo odstěhovat se z Mostu pryč?
Stačilo málo a žil bych v Praze. Měl jsem tam nastoupit na kriminálku. Už jsem byl přijatý. Ale pár dní před nástupem jsem potkal tehdejšího ředitele Bronislava Schwarze a on mi nabídl práci tady. Upřímně, mně se do Prahy úplně nechtělo, takže jsem byl rád, že můžu zůstat. Byla to fakt náhoda.
Jaroslav Hrvol
|
Vždycky jste chtěl být policistou?
Kdepak. Nikdy jsem o tom nesnil. Ale u policie mě lákala určitá jistota.
Nikdy jste nebyl klasickým pěšákem. Ředitelem jste se stal poté, co se váš bratr ujal postu náměstka primátora. Musel jste být mnoha lidem trnem v oku…
Byl. Ale snad jsem dokázal, že tu funkci zvládnu. A hlavně, mně sem nepomohl brácha, ale tehdejší ředitel Bronislav Schwarz, který mě doporučil. Já o tu funkci nikdy nijak zvlášť nestál, protože jsem věděl, kolik obnáší zodpovědnosti. Věřte mi, že výhodnější je dělat zástupce.
Jak jste na tom z hlediska personálu? Máte dostatek strážníků?
Máme podstav, ale to je dané tím, že nám město před třemi lety na můj návrh navýšilo stavy o osm strážníků a zatím se nám nepodařilo ten stav naplnit. Zájemců není zase tolik, a než je z nějakého hotový strážník, uběhne přes rok. Mezitím ale třeba dva odejdou. Ta práce je hodně psychicky náročná. Proto se snažíme, aby se alespoň po finanční stránce měli dobře. Dali jsme je do osmé platové třídy, což je pro ně nejvyšší možná. Dostávají maximální rizikový příplatek, což je sedm a půl tisíce korun. A k tomu nějaké osobní ohodnocení. Celkem máme asi stovku strážníků a k tomu aktuálně sedmnáct asistentů prevence kriminality, kteří se zaměřují především na lidi v sociálně vyloučených lokalitách. Baví se s nimi, pořádají různé akce. Bez nich už si naši práci nedokážu představit.
A jak dlouho si ještě umíte sám sebe představit jako ředitele?
Zatím se ještě k odchodu nechystám, ale je fakt, že do důchodu to asi nedám. (smích)
Všimla jsem si, že máte kapelu. Nenapadlo vás někdy napsat o své práci písničku? Jako ventil…
Jéé, to jste udeřila na bolavé místo. Kapela se totiž rozpadla. Ostatní kluci se postupně všichni odstěhovali do Prahy. Kapela byl parádní relax. Třísknul jsem do kytary a bylo mi krásně. Ale uvažujeme, že zase nějaké koncerty odehrajeme.
