Pocházíte z Brna, jste také vedoucím tamního sdružení keramiků. Jaký vztah máte k Dubí?
Spolupracuji se zdejší porcelánkou, kvůli tomu jsme se také s Yasuyo (Yasuyo Nishida, japonská výtvarnice a životní partnerka Vladimíra Groha – pozn. red.) přestěhovali do Loun, odkud to máme blízko nejen do Dubí, ale i na západ. Když jsme se vracívali s autem plným porcelánu po dálnici D1 do Brna, nebylo to ideální. V Brně mám stále nějaké aktivity, ale rád bych těžiště své práce přenesl sem. Na Moravě není žádná fabrika, všechno se musí dovážet odtud.
Aktuální výstava od loňska putuje po významných evropských kulturních centrech. Bylo složité ji dostat do Dubí?
Dubí má ve světě porcelánu pořád ještě zvučné jméno, kurátorka výstavy Patty Wouters je navíc naše kamarádka. Přesto to stálo velké úsilí, zejména holky z Domu porcelánu s modrou krví odvedly velký kus práce. Je to pro ně první akce takového rozsahu, sešly se tu věci z Japonska, Nového Zélandu a dalších zemí. Chtěli jsme, aby si děvčata z Domu porcelánu vyzkoušela takto velkou akci, aby na výstavu mohly navazovat další jí podobné. Příští zastávkou výstavy bude rakouský Gmunden, jedno z nejznámějších keramických měst v Evropě. Každý ví, o co jde. A my chceme, aby to tak platilo i o Dubí.
Je na to Dubí připravené?
Já věřím, že když se za deset let řekne Dubí, bude to synonymum špičkového porcelánu. Nejen cibuláku. Potenciál je tu stejný jako u Gmundenu. Je tu vstřícný starosta, je tu keramická škola a i samotná porcelánka má ohromný potenciál, ač právě tady vidím ještě rezervy.
Vystavující:Victor Greenaway (AU) |
Jsou na výstavě k vidění opravdu ta největší esa světového porcelánu?
To je samozřejmě věc názoru, jiný kurátor by třeba vybral jiné autory. Objektivně lze ale říct, že třeba Paula Bastiaansen nebo Piet Stockmans jsou opravdovou špičkou. Je to zkrátka největší koncentrace světových keramických hvězd od pražské konference Mezinárodní keramické akademie, která se konala někdy před 35 lety. Je vidět, že Dubí má pořád ještě zvuk. Snad se nám to podaří udržet.
Jak je na tom česká porcelánová tvorba? Držíme krok s Evropou, nebo ho snad udáváme?
Není to optimální, ale lepší se to. Máme hodně absolventů uměleckých škol, kteří už tolik nevyhledávají pozice učitelů lidušek a podobně, ale živí se tím, co umějí a co dělají. Tvoří porcelán ve svobodném povolání, hledají cesty co dělat a jak to prodávat. Ale když to srovnáme s Holandskem nebo Belgií, což jsou světové keramické velmoci, tak máme co dohánět.
Co tam dělají jinak?
Je to díky systému vzdělávání pro třetí věk. Jsou tam státem placené umělecké akademie pro lidi, kteří chtějí v dospělém věku změnit kariéru. Je to trochu jako rekvalifikace. Když je někdo unavený tím, že 20 let pracuje jako úředník, tak může za minimální prostředky studovat umění v solidním technickém zázemí pod velmi dobrými pedagogy. Práce studentů jsou v mnoha ohledech lepší než díla jejich mistrů. Úsměvné je pouze to, že když tito studenti přijedou někam na workshopy, tak čekáte děti, ale z autobusu vystoupí domov důchodců. Talent zkrátka může dřímat v každém a vytrysknout může kdykoli.
Tvoříte společně s japonskou manželkou. Můžete charakterizovat svou tvorbu? Prolíná se v ní český fortel a japonské motivy?
Tomu se neubráníte. Ale třeba ta preciznost je u Japonců ještě větší, než jaká bývala u nás. Používáme materiál z Dubí a pracujeme se soli kovů, což je stará a poměrně složitá technologie vyvinutá v Duchcově. Pouští se do ní jen pár lidí. Porcelán lijeme do sádrových forem, ale protože máme rádi, když jsou věci rozhýbané, odlitky ještě roztáčíme na kruhu a dáváme jim živost. Na hotová díla pak nanášíme glazuru, která vytváří různě silné vrstvy. Vypadá to, jako kdyby byla miska politá vodou. V Japonsku je důležité, když má věc individualitu.
