Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Ptát se proč, je v čínské škole urážka, říká Ústečan. Učí tam angličtinu

  9:11aktualizováno  9:11
Ústečan Pavel Pecháček se živí jako učitel angličtiny v Číně. Do města Šen-jang přesídlil i s rodinou z irského Dublinu. Jeho historky zní pro člověka, který asijskou velmoc nezná podrobněji, až neuvěřitelně.

Pavel Pecháček. | foto: Iveta Lhotská, MAFRA

Pavel Pecháček po průmyslovce v Ústí nad Labem odešel v roce 1996 do Izraele, kde se živil jako uklízeč. Prošel několik evropských zemí, až se v roce 2001 usídlil v Irsku. Tam to dotáhl na provozního šéfa hotelu v Dublinu.

Tam také poznal svou čínskou manželku Fei. Před čtyřmi roky se s ní a s dcerou přestěhoval do Šen-jangu, osmimilionového města na severovýchodě Číny, poblíž hranic s KLDR.

Fotogalerie

Šen-jang je rodištěm jeho ženy, a proto může Pavel Pecháček život v Asii a jeho odlišnosti díky ní snáze poznávat. S rodinou nyní přijel na prázdniny zpět do Ústí. O tom, jak se v Číně žije, vypráví v rozhovoru pro MF DNES.

Proč jste z Irska přesídlil do Číny?
Jeden z důvodů byl, že v Dublinu, kde jsme žili, není moc bezpečno. Hodně dětí propadne drogám a my jsme nechtěli, aby naše dcera strávila v takovém prostředí dětství. Druhý důvod byl, abychom byli blíž rodičům manželky, a další pak celkový stres z dosavadního způsobu života.

Šen-jang byla jasná volba?
Z tohoto města pochází manželka, má zde rodiče a město je relativně bezpečné. A hlavně, pro Čecha je jednodušší přizpůsobit se životu v Číně. V Čechách, i díky xenofobii, by to bylo pro manželku těžší. Prvotní myšlenka přestěhovat se do Šen-jangu vzešla ode mne. A já si to tam užívám. Jsem tam vítaný, hodně lidí se chce se mnou fotit, jsem pro ně ještě taková „exotika“. I když často je to jen ze zištných důvodů, něco jako u nás za komunismu, když jste znali cizince.

Šel jste do neznáma, nebo jste přesně věděl, kam se budete stěhovat?
V roce 2004 jsme v Šen-jangu měli svatbu a několikrát jsme tam byli na dovolené, takže jsem zhruba věděl, do čeho jdu. Ale minimálně rok mi trvalo, než jsem pochopil místní mentalitu, chování i kulturu. I teď po čtyřech letech umím jen několik čínských výrazů a domlouvám se pouze anglicky. Naštěstí pro mě plno věcí zařizuje manželka.

Musel jste si vyřídit nějaká speciální povolení?
To ne. Musím mít jen pracovní povolení. Hodně mi pomohlo, že mám čínskou manželku, která si i v Irsku ponechala čínský pas. Čínská vláda si hodně váží lidí, co si ho v cizině nezruší. Po návratu do vlasti pak mají určité výhody a i úřady jim vycházejí vstříc. Jinak po pěti letech mohu zažádat o tzv. zelenou kartu, podobnou té, kterou má USA, ale její získání je poměrně těžké. V současnosti je v Číně hodně Afghánců, Pákistánců a Afričanů a ti často působí problémy a komplikují ostatním cizincům přístup ke kartě.

A co byrokracie?
Ta je asi stejně špatná jako v Čechách. Na stejné úrovni.

Jak bylo těžké sehnat bydlení v Šen-jangu?
S bydlením nebyl žádný problém. Byt jsme měli do dvou týdnů. Manželka ale musela chodit po nemovitostech sama, abychom dostali cenu pro místní a ne pro cizince, která je vždy vyšší. Pokud si seženete pronájem, tak vám byt často pronajmou i s kompletním vybavením včetně oblečení a dekorací a vy s tím nemůžete vůbec manipulovat. Teď máme dvousetšedesátimetrový byt s malou zahradou na předměstí. Jinak nájmy jsou pro Číňany docela neobvyklé, využívají ho často jen studenti. Muž, aby se mohl oženit, totiž musí vlastnit byt. Když se narodí syn, šetří mu rodiče celý život na byt. Abyste mohl studovat vybranou školu, musíte v její spádové oblasti také mít bydlení. Takže normální Číňan vlastní i několik bytů a celý život tráví splácením půjček.

Jak to vypadá s cenami bytů či domů? To na ně všichni mají?
Stát na bydlení hodně přispívá. Smlouvy na byt mají platnost zhruba 70 let. Půda pod domy je státní a domy určitě déle nevydrží. Jinak ceny jsou podobné jako v Čechách, záleží na poloze a velikosti. Jen když si koupíte nový byt, dostanete úplný holobyt, kde si musíte vše dodělat sám, i rozvody elektřiny a vody. Jinak v Číně je v bytech a domech užitková voda, pitná se kupuje v barelech. A platíte za zastavěnou plochu, ne užitnou.

Věděl jste už před stěhováním, co budete v Šen-jangu dělat?
Ani ne. Ale za svůj život jsem prošel pět zemí a vždy jsem tam šel bez plánu a bez zajištěné práce a vždy jsem se uživil. I kdybych měl mýt nádobí. Žádná práce mi nevadí. Tady jsem si udělal certifikát na výuku anglického jazyka pro nerodilé mluvčí. Jako učitel angličtiny mám několikanásobně větší příjem, než bych měl za stejnou práci v Čechách. Moje žena založila vlastní jazykovou školu, ale pro mě jako cizince by to bylo složité. Ani v její škole neučím.

V čem se liší klasické čínské školství od našeho?
Ve státních školách je učení hodně o memorování. Hlavní je si jen pamatovat a neptat se proč. Jednomu známému - shodou okolností je také z Ústí nad Labem - se stalo, že se zeptal „proč?“ a jeho profesorka se urazila a odešla z hodiny. Musel se jí pak omluvit a koupit květinu, aby si ji udobřil.

To je pro nás dost nezvyklé...
Ano, i po našich zkušenostech, kdy se například dcera musela během prázdnin naučit čtyřicet básniček nazpaměť a po vyzkoušení od učitele jí to už k ničemu nebylo, jsme ji dali do mezinárodní školy, za kterou sice musíme platit v přepočtu asi 20 tisíc korun měsíčně, ale kvalita vzdělání je na mnohem větší úrovni. A v klasické třídě státní školy je běžně padesát až šedesát žáků, kterým učitel přednese látku a rozdá mnoho úkolů. Hlavní učení tak probíhá doma.

A naučí se děti v běžných čínských základních školách něco?
Právě. Plno dětí látce nerozumí stejně tak jako jejich rodiče nebo prarodiče. Ti se mimochodem často o děti starají místo rodičů, kteří hodně pracují. Proto je hlavně o víkendech rozšířené doučování, za které ale už musíte učiteli něco dát. Úplatky tu tak nejsou nic divného. My sami jsme také několikrát upláceli, někdy drobnostmi, ale pak si učitelka řekla rovnou o peníze. Znám rodiče, kteří koupili učiteli i skútr.

To je docela drsné...
Docela jo. Na děti se vyvíjí tlak, že musí být nejlepší, a když se jim nedaří, učitel na třídní schůzce shazuje před ostatními žáka i jeho rodiče. Takže jsou všichni ve stresu. Nejen ve školách se tak stále porovnává, kdo je nejlepší. Celá Čína je nastavená na výkon a úspěch, že přežije jen nejsilnější. Všichni dost pracují, standardně šest dnů v týdnu. Není nic mimořádného, když se vrací domů jen jednou za měsíc. Hlavní roli hrají peníze. Musíš ukázat ten správný „standard“, abys měl známé.

To ale asi nebudou ta úplně pravá přátelství?
Z větší části nejsou. Vždy si musí spočítat, aby se jim to přátelství vyplatilo. Je to ale asi už historicky. Například při svatbě nebo narození dítěte dostanete v obálce peníze. Vy si musíte pečlivě poznamenat, kdo vám kolik dal, a až vy budete obdarovávat jeho, musíte mu dát vždy o trochu víc. A tak pořád dokola.

Jak tedy vypadá normální rodinný život?
Z našeho pohledu je o dost tvrdší než ten náš. Děti i rodiče tráví spoustu času ve škole nebo v práci. Děti jsou zahlceny úkoly a klasickými kroužky – hudebními i sportovními, ale aby si šly hrát ven na hřiště jako v Čechách, to neexistuje. Mají naplánováno, že musí studovat, protože bez vysoké školy nedostanou dobrou práci. V rodinách má hlavní slovo matka, která organizuje všechny. Jinak Číňané jsou hodně pověrčiví. Například ženy musí mít dítě nejlépe v 26 letech, po třicítce už je to podle nich nebezpečné. S porody souvisí i zvyk brát si placentu domů a uvařit si ji. Ženy věří, že, když sní placentu, dodá jim to po porodu sílu. Slyšel jsem ale, že se občas stane, že si ji lékaři ukradnou sami pro sebe.

Oblíbil jste si čínskou stravu?
Ano. Ale ještě lepší je korejská, korejskou kuchyni máme velmi rádi. Nepouštíme se ale do místních specialit. Třeba jsem ještě neochutnal myší čerstvě narozená holátka. To se jmenuje Trojí písknutí. Živé zvíře se chytí za ocásek, pískne prvně, podruhé v pálivé omáčce a potřetí na jazyku.

Je něco, co vás nějak zaskočilo? Ať už příjemně, nebo naopak?
Ani ne. Jsou to spíš jen takové perličky. V Číně stále vítězí kvantita nad kvalitou. Na silnicích nikdo nerespektuje pravidla silničního provozu. Bezpečnost práce je tabu. Smrtelná zranění snad ani nikdo neregistruje. Metaři pobíhají s košťaty po dálnici, dělníci pracují v tunelu v maskáčích. Známému se v domě neustále porouchává výtah, a tak minimálně jednou za týden chodí pěšky desítky minut do 31. patra. Ale nikdo si nestěžuje, všichni to berou, jak to je.

Chcete v Číně zůstat natrvalo, nebo se ještě někdy vrátíte zpět do Evropy?
To nevím. Pokud seženeme dceři dobrou střední školu evropského nebo amerického typu, aby mohla jít na nějakou mezinárodní univerzitu, tak tu zůstaneme. Pokud ne, tak bychom se asi vrátili zpět do Irska. Zatím se nám tu ale všem líbí. A hlavně, já zásadně neplánuji.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Historik muzea Martin Krsek předvedl způsob jízdy na tomto unikátním bicyklu.
Muzeum objevilo cenné lehokolo z roku 1880, ve světě je jich jen deset

Muzeum města Ústí nad Labem objevilo ve svých sbírkách unikátní jízdní kolo z roku 1880, jakých je na světě jen deset. Bylo v depozitáři přes 80 let bez...  celý článek

Herci David Švehlík a Simona Babčáková při natáčení filmu Úsměvy smutných mužů...
Léčebnu na Lounsku ovládli filmaři, točí Formánkovy Úsměvy smutných mužů

Režisér Dan Svátek točí v těchto dnech v petrohradské psychiatrické léčebně na Lounsku nový film s Davidem Švehlíkem v hlavní roli. Jako předloha posloužil...  celý článek

Bunkr u lounského výstaviště.
Louny oživí předválečný bunkr u výstaviště, poslouží jako muzeum

Předválečný bunkr, který se nachází poblíž lounského výstaviště u řeky Ohře a jenž se pomalu rozpadá, má šanci na oživení. Radnice v něm totiž chce zřídit malé...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.