Pavel Hlušička by mohl hrát v reklamě na dobrou náladu. Úsměv mu ze rtů nemizí, do všeho se vrhá s nadšením, ačkoli se ocitl prakticky na dně.
„Lidé říkají, že klamu tělem. I když zažívám krizové období, není to na mě znát. Pořád se usmívám,“ říká šestačtyřicetiletý vitální muž.
Můžete popsat rozdíl mezi autismem a Aspergerovým syndromem?Aspergerův syndrom je jednou z poruch autistického spektra. Ty mohou být různě závažné. Zatímco těžší forma autismu je často spojena s mentálním postižením, tak lidi s Aspergerovým syndromem vypadají na první pohled normálně. Je ale jen otázkou času, kdy narazí.
K čemu dojde? Jaké mají potíže?
Jde o problémy v sociální a emocionální oblasti. Já mám například velký deficit v komunikaci. Když si k nám přisedne dalších pět lidí a začnete spolu hovořit, tak já budu hodinu přemýšlet, jak a kdy do hovoru vstoupit. A nevstoupím nikdy. Nedokážu také udržet dlouhodobý rozhovor, neumím mluvit spontánně. Brzy mi dojde munice.
Vnímáte to jako handicap?
Dá se s tím pracovat, snažím se být nad věcí. Jsem usměvavý a lidé si myslí, že si stále dělám z něčeho srandu. Ale co nám zbývá. Buď můžeme být v depresi, nebo lze na vše nahlížet z jiného úhlu pohledu. Všude se teď medializuje válka a další hrozby, vymyslel jsem proto sáček s několika zrnky ovsa. Je to oves míru. Pojďme se bavit o vesmíru. Říkám tomu autistická hravost. Hrozby jsou nepopiratelné, ale to se z nich máme hroutit? Ne, pojďme být nad věcí.
Byl jste takhle hravý a pozitivně naladěný i ve chvíli, kdy jste přišel o bydlení?
Paradoxně ano. Tehdy jsem se snažil skloubit tři věci najednou, což já zkrátka nedokážu. Chtěl jsem rekonstruovat dům v Keblicích, vydělávat peníze a starat se o stárnoucí matku. Nakonec jsem se nemohl soustředit ani na jednu věc a zabředal jsem do krize, kterou jsem nedokázal včas podchytit. Nadělal jsem spoustu paseky.
Spoustu dluhů?
Ano. Přiznávám to, nechci se vyhýbat zodpovědnosti. Ztratil jsem spoustu energie i peněz vydáváním básní a knížek, což je můj nástroj pro komunikaci s ostatními lidmi. Musel jsem prodat dům. Sice budím dojem, že jsem nad věcí, ale problémy řešit nedokážu. Přerostou mi přes hlavu.
Co bylo pak?
Našel jsem si v Keblicích náhradní bydlení, ale věděl jsem, že musím jinam. Necítil jsem se tam dobře. Pak jsem spal ve stohu, na zastávkách nebo v cihelně a od června jsem v Malíči, kam mě to podvědomě táhlo. Za poslední dvacku jsem koupil jízdenku a dorazil na náves. Navštívil jsem starostu a on vycítil, že jsem v problémech. Nabídl mi, že mu mohu okopávat vinici a já souhlasil. Dnes tu pomáhám i dalším lidem a spím v maringotce.
Před několika lety jste uspořádal osvětový pochod spojený s besedami o autismu. Chystáte něco podobného?
To bylo v roce 2013, kdy jsem ve prospěch osvěty autismu obešel střední Čechy. Během 27 dní jsem urazil 610 kilometrů a uspořádal 17 besed. Další rok proběhlo putování po proudu řeky Labe od Vrchlabí po Hřensko, to už jsme šli na střídačku tři lidi s Aspergerovým syndromem. Akce se pak chopili jiní, pochod se konal podél řek Bečvy a Moravy, letos se šlo v jižních Čechách. Já se teď ale soustředím na pořádání velkých setkání na Řípu.
O co jde?
Předloni mě napadlo, že by lidé mohli spojit ruce a obejmout horu Říp. Je na to potřeba 2 000 lidí. První ročník jich dorazilo 32, loni už 200 a letos očekávám, že by se to konečně mohlo podařit. Akce se uskuteční ve svátek sv. Václava 28. září a nepovinnou vstupenkou bude vlastnoručně vyrobená hůl. Kdyby přišlo málo lidí, tak se dá rozpětí paží holemi prodloužit.
Máte nějaké další plány?
Stále píšu. Říkanky pro děti, básně o Českém středohoří, složil jsem hymnu k Máchovskému festivalu v Litoměřicích i k festivalu Alchymistické Litoměřice. Rád bych ale také skládal písně pro jednotlivé profese. Zastávám názor, že by si lidé měli při práci zpívat. Lidové písně o pastevcích, husopaskách nebo kovářích svědčí o tom, že dříve se při práci zpívalo hodně. Jenže práce dnes těší málokoho a život pak ztrácí smysl. Dělejme všechno s radostí.
Čím se dnes živíte?
Mám plný invalidní důchod, pomáhám místním lidem a zároveň se živím jako obchodník. Když se člověk otevře, tak příležitosti přijdou samy. V Malíči vznikla skvělá parta lidí, s dalšími jsem se setkal například na festivalu Alchymistické Litoměřice a od té doby udržujeme pracovní vztah. Musím říct, že jsem spokojený.
