Lubos Dörfl, předseda Krajského soudu Ústí nad Labem | foto: Ondřej Bičiště, MF DNES

Tušil jsem, že mě čeká vzrušující práce, říká předseda krajského soudu

  • 7
Před třemi lety opustil Luboš Dörfl pražský vrchní soud a stal se předsedou Krajského soudu v Ústí nad Labem. Začal tak šéfovat severočeským soudům provázeným špatnou pověstí ať už pro délku procesů či kvůli problematickým kauzám. „Tušil jsem, že mě čeká vzrušující práce. To se naplnilo,“ podotýká.

Proč jste se vůbec rozhodl kandidovat na post šéfa severočeských soudů, kde to v tu dobu dost skřípalo?
Některé věci člověk možná ani nedokáže přesně vysvětlit. Asi jsem dobrodružná povaha. Tehdy to byla situace, při níž bylo vidět, že zdejší justice má problémy. Já měl zase pocit, že už jsem něco zažil a mohl bych si vědět rady. Tak jsem to zkusil a nikdy jsem toho nelitoval. Setkal jsem se tu se spoustou lidí, podařilo se mi je přesvědčit ke spolupráci a zatáhli jsme za jeden provaz. Na druhou stranu jsem se snad v životě tolik nenapracoval. Mám pocit, jako kdybych uplynulé tři roky žil dvojnásobnou rychlostí.

Co jste si tehdy o zdejších soudech myslel? BIS ve výročních zprávách psala o možném prorůstání klientelismu a podsvětí do struktur ústeckého krajského soudu. Stále se řeší třeba případ soudce Reného Příhody, jenž měl zmanipulovat rozsudek. Bývalí litoměřičtí soudci podle žalobce brali v minulosti úplatky…
Myslel jsem si, a stále si myslím, že šrámy na tváři severočeské justice jsou dílem jednotlivců. Navíc je třeba rozlišovat mezi profesionálními pochybeními, jako je případ Reného Příhody, a úmyslnou trestnou činností, jako je braní úplatku. Doufám, že takových případů se bude objevovat stále méně.

Nakolik tyto případy podle vás ovlivnily důvěru veřejnosti v severočeské soudy?
Neprofesionalita, nebo dokonce kriminální činnost nepochybně škodí pověsti soudů. Nezbývá než se s těmi případy vypořádat a jednotlivce, kteří se provinili, vést k zodpovědnosti.

Luboš Dörfl

  • narodil se v roce 1969 ve středočeských Hořovicích, vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze
  • od roku 1993 byl justičním čekatelem, dva roky poté se stal soudcem Okresního soudu v Nymburku, kde působil i jako předseda. 
  • v roce 2005 se stal místopředsedou Krajského soudu v Praze a roku 2011 soudcem vrchního soudu
  • od roku 2014 je předsedou Krajského soudu v Ústí a od letoška členem poradního orgánu Rady Evropy pro věci soudnictví

Nejde ale jen o výše zmíněné kauzy. Soudy vašeho regionu, do něhož patří i Liberecký kraj, jsou už řadu let těmi nejpomalejšími v republice. Potvrdily to statistiky zveřejněné letos v červenci. Čísla se sice zlepšují, ale pořád je to výrazné „vedení“. Dokážete odhadnout, kdy by se to mohlo změnit?
Jedná se o historicky nakumulovanou záležitost, která nás velice brzdí. Zažil jsem podobnou situaci v minulosti, když jsem předsedal Okresnímu soudu v Nymburce. Trvalo nám asi sedm nebo osm let, než jsme se dostali z posledních míst do středu statistik výkonnosti. Myslím, že po mém funkčním období, které trvá celkem sedm let, už by výsledky měly být jednoznačně vidět. Jsem přesvědčený, že až budu za čtyři roky funkci předsedy soudu předávat, situace se bude blížit ke stabilizovanému stavu. Na druhou stranu, kdyby se měřila efektivita práce jednotlivých okresních soudů, tak tři z našich soudů jsou mezi prvními jedenácti v zemi. Vůbec nejlepší jsme v insolvencích. To je v podstatě nová soudní agenda, kde není zátěž nedodělků. Proto se ústeckému krajskému soudu v této oblasti daří nejlépe.

Jde to ruku v ruce s počtem soudců, kterých byl v oblasti desítky let velký nedostatek. Jak je to nyní, máte dost soudců?
Máme tolik soudců, kolik předepisují tabulky. Je jasné, že vzhledem k počtu nedodělaných případů by nám další lidé pomohli, ale chápu, že se nemůže dlouhodobě zvýhodňovat jeden region. Díky takzvanému dynamickému modelu, který při jmenování nových soudců zohledňuje soudy, které se i přes dobré výkony potýkají s velkým množstvím nedodělků, se zdejší soudy v posledních pár letech dostaly na předepsané stavy rychleji, než kdyby model neexistoval. Řádově o roky. To se netýkalo jen nás, ale také třeba Brna. Když jsem nastoupil, tak tu asi 20 soudců chybělo. Za poslední tři roky jsme přijali téměř 40 soudců. Řada jiných mezitím z různých důvodů zase odešla, ale k obměně došlo díky tomu opravdu rychle. Hlavně mám pocit, že jsme přijali skutečně schopné lidi. Slyšel jsem dokonce z vyprávění, že nedostatek soudců byl na severu problém už před revolucí. Prostě se sem nehrnuli. Takže nyní se konečně vyrovnala ta historická nespravedlnost v personálním obsazení.

Když jsme u počtu soudců, nedávno soudkyně na libereckém okresním soudu nestihla včas rozhodnout o prodloužení vazby. Udělala to dodatečně bez veřejného zasedání, což nelze. Její nadřízená ji před kárným senátem hájila časovým vytížením. To ale přece není omluva...
To pochopitelně není. Danou soudkyni za to také kárný senát potrestal snížením platu o 25 procent na jeden rok. Je ale skutečně třeba vidět kontext pochybení. Opravdu se projevila pracovní přetíženost této začínající soudkyně, která musela převzít více než 100 rozjednaných trestních kauz od svých kolegyň. U Okresního soudu v Liberci se totiž v tu dobu stalo, že nám v krátké době na trestním úseku odešly tři soudkyně – dvě na mateřskou dovolenou, jedna do důchodu. Na tamním trestním oddělení tak vznikla poměrně kritická situace.

Jak je to s personálním obsazením na jiných postech?
Situace není špatná. Potřebovali bychom ovšem některé profese lépe zaplatit. Tabulkové zařazení soudních pracovníků v administrativě je převzaté z minulosti. Některé pozice ale přitom prošly velkým rozvojem. Třeba zapisovatelka v minulosti přepisovala na stroji. Dnes musí ovládat soudní počítačové aplikace. Je to velice kvalifikovaná práce, na kterou toho člověka zaučujete běžně půl roku. Jenže jsou pořád placené, jako kdyby byly jen nějakými písařkami. Pak se stává, že takový člověk odejde do jiného sektoru, protože dostat lepší nabídku není až takový problém. Snažíme se na ministerstvo spravedlnosti tlačit ne ve smyslu plošného zvyšování platů, ale překvalifikováním odborných činností tak, abychom mohli ty nejkvalifikovanější lépe zaplatit.

Představte si, že máte Arabelin prsten. O kolik lidí víc byste ještě přijal?
A znamenalo by to otočení prstenem, že mi pro ně přibudou i kanceláře? Třeba budova krajského soudu, kde teď sedíme, je plná po střechu. Občas už musím posadit soudce po dvou, což není šťastné řešení, protože na svou práci potřebují klid. Ale dobře, kdybych mohl, tak bych klidně přijal ještě řádově desítky soudců a dvě stovky zaměstnanců a byl bych je schopen zaměstnat užitečnou prací na snižování nedodělaných případů. Ale jak říkám, neměl bych je kam posadit. Budovy byly dimenzované pro jiný rozsah práce. Už jsem mluvil o insolvencích. Kdo před pěti lety věděl o oddlužení? Dneska je to největší agenda na krajském soudu. Pracuje v ní 12 soudců. Na každého z nich pak připadá tým zhruba 5 zaměstnanců.

Nepřímo jste narazil na nový ústecký justiční palác, o kterém se mluví už léta. Ministerstvo nyní začalo hledat projektanta. Věříte, že se dodrží zatím poslední ohlášené termíny, tedy že se začne stavět v roce 2019 a hotovo bude za dva roky?
Upřímně, s jedním z mých cílů, aby tu stál do konce mého funkčního období nový justiční palác, se pomalu loučím. Myslím, že do nové kanceláře si sednu už jako odvolací soudce, nikoli jako předseda (pozn.: Luboš Dörfl bude po vypršení funkčního období na krajském soudu předsedou odvolacího občanskoprávního senátu).

Jak už několikrát padlo, pod ústecký krajský soud patří i ten liberecký a jemu podřízené soudy. V minulosti se objevila myšlenka, že by se mohl oddělit. Vy sám jste kdysi řekl, že byste nebyl proti. Jak se to vyvíjí?
Podle mého názoru na liberecké pobočce krajského soudu jsou ambice řídit si věci samostatně. A já osobně to podporuji. Je to ale každopádně věc poslanců, protože se jedná o záležitost, která musí být dána zákonem. Politická vůle tu původně byla, ale pak toto téma přestalo být aktuální. Přidaly se totiž i další kraje a začalo se říkat, že takto rozčleňovat soudy není systémové. Tím to v podstatě utichlo.

Mostecký okresní soud začal jako druhý v zemi praktikovat takzvaný Cochemský systém, jehož cílem je, aby se rozcházející rodiče dohodli na péči o dítě sami. Co si o této praxi myslíte?
Předseda mosteckého soudu Martin Beneš prošlapává nejen v tomto směru cestu dalším soudům v regionu. Jeho poznatky jsou pro nás velice zajímavé. Justice byla vždy zvyklá soudit, rozhodovat, ne být jen jakýmsi prostředníkem. Všichni nyní zatím ještě čekáme, jakým způsobem se tato praxe osvědčí. Kolegové, kteří se chtějí inspirovat, už do Mostu jezdí. Momentálně je to na bázi zájmu jednotlivých soudců. Není vůbec jednoduché „Cochem“ rozjet. Záleží na spolupráci s dalšími subjekty, třeba s úřady či advokáty. Celkově je mostecký soud v našem regionu stále tím nejprogresivnějším. Nové metody práce ale postupně převzaly i další soudy a na jejich výsledcích je to vidět.