Ústecký kraj vypadá, že je ztracený, a obrat nebude jednoduchý. Neradostný závěr je výsledkem dvouletého mezinárodního projektu placeného z takzvaných Norských fondů. V Česku se studie zabývala Vysočinou, Olomouckým a Ústeckým krajem.
„Že je Ústecký kraj ztracený, to je trošku metafora. Bohužel vystihuje i skutečnost,“ poznamenává sociolog Libor Prudký.
„Situace regionu je stále ovlivňována důlní kavernou uprostřed kraje mezi Kadaní a Ústím nad Labem. Není to jen fyzická díra do země, ale i do myšlení lidí,“ dodává.
V čem jsou hlavní rozdíly mezi zkoumanými kraji v Česku?
Vysočina je historicky periferní kraj, protože neprošla všemi stadii modernizace. Tam ke zprůmyslnění vlastně ještě nedošlo. Olomoucký kraj má výraznou periferii za Hrubým Jeseníkem, která vždy patřila k vratislavskému biskupství. Po válce zde došlo k odsunu lidí a nastěhování naprosto nesourodých – profesně, vzdělanostně i etnicky – obyvatel. To má společné s celým Ústeckým krajem.
Libor Prudký
|
Různých analýz už byla zpracována spousta... V čem je tato jiná?
My jsme se pokoušeli o něco, co není zvykem. Nalézt skutečné potřeby kraje, což bez komplexní analýzy skutečně nejde. Regionální analýzy jsou časté, téměř výhradně jsou to ale dílčí studie dopravy, ekonomie, životního prostředí, populace, demografie... Ale nikdo je nedává dohromady a téměř vůbec se nezabývá přijatými hodnotovými strukturami obyvatel. Často se zabýváme nástroji na „zlepšení“, aniž bychom věděli, co obyvatelé regionů považují skutečně za hodnotné. Tato studie je pokusem o komplexní pohled.
Vědci v Norsku zkoumali také tři oblasti. Podařilo se vám tam najít nějakou oblast srovnatelnou s Ústeckým krajem?
V Norsku je situace zcela odlišná. Mají čtyřnásobné HDP na hlavu, jinak nastavené vysoké školy, což je velmi důležité. U nás si pořád hrajeme na Rakousko-Uhersko, na tituly. Oni, stejně jako většina Západní Evropy, mají na vysoké škole jednoroční studium, které není završeno titulem. Ale je vázáno na to, co kraj nebo firmy v něm přímo potřebují. A stát to platí. To u nás neexistuje. U nás jsou kraje a univerzity dva oddělené světy. Dnes jsou vysoké školy právem kritizovány, že produkují davy lidí, kteří jsou občas nepoužitelní. Ale ony jsou hodnoceny podle toho, kolik mají studentů a jak produkují evidované vědecké poznatky. Přitom působení vysokých škol v regionu a přímé spojení s jeho potřebami by vedlo k vyššímu uplatnění absolventů a nárůstu celkové kulturní a vzdělanostní úrovně. Ta je klíčem k rozvoji periferií.
Opravdu mohou univerzity být důležitým nositelem změn v regionu? Můžete uvést příklad, kde to fungovalo?
Osvědčilo se to při rekonstrukcích tradičních průmyslových oblastí v zahraničí – Porúří, Manchester, Liverpool, Detroit – tam všude se vlastně zhroutil tradiční místní průmysl a transformace celého území byla spojena s tím, že tam měly univerzity téměř rozhodující vliv. Dávaly impulzy pro vědecko-technický rozvoj, inovace a přinesly tím i velký počet nových zaměstnaneckých míst. Tam se z toho dostali tím, že se vzdali minulosti. Ostravsko má našlápnuto k této změně, protože se rozhodli pro zásadní krok – z malérů udělali přednosti. Z dolů a pecí začali dělat kulturní stánky a jsou na to pyšní. Na Ústecku se stále chodí kolem děr. Kraj je ztracený, protože má v sobě velmi, velmi málo naděje. Tu má například Kadaň, která se do toho pustila, má ji Děčín a kupodivu i Šluknovský výběžek víc než ta kaverna uprostřed kraje. Je to díra i do osudů a důvěry lidí. To je hluboce zakořeněná záležitost a nelze ji spravit ze dne na den.
Sever trápí i neustálý vznik ghett a příliv dalších a dalších sociálně slabých obyvatel, vysoká nezaměstnanost, nízká vzdělanost, chybějící vize. To je také velký problém. Je to tak?
Podle vyjádření jednoho z expertů, s nimiž jsme také výzkum realizovali, 30 procent obyvatel trápí, co se v regionu děje, a zbývajících 70 procent lidí zde žije na sociálních dávkách. To vypadá jako přehnané číslo, ale ne tak moc. Je to tak půl na půl. Největší roli ovšem má ta díra v zemi, doly. Ona ovlivňuje myšlení lidí, že se ze všech těch potíží nejsou schopní dostat. Žije zde spousta lidí, kteří nedávno zažili obrat: dlouho byli „ti nejlepší“ a najednou jsou ti poslední. A nikdo jim to nevysvětlil, neřekl, jak je to možné. Tito lidé mají jedinou jistotu, ta je v minulosti. Proto v kraji stále převládá typické komunistické uvažování. Ty megatuny, megawatty a obří postupy... Jako by modernizace něco takového předpokládala. Jako by nikdo nevěděl, že tato hlediska jsou už ve vyspělých státech chápána jako zpátečnická.
Kdy podle vás u nás může k nějaké pozitivní změně dojít a co je nutné pro to udělat?
To po mně chcete moc, nejsem vědma. Je tady jistá naděje, ale atmosféra je proti tomu. Nám, a říkám to jako učitel, se například nepovedlo přesvědčit Romy, že má smysl, aby se vzdělávali. Nevidí důvod. Obecně lze říci, že základem je nastoupit cestu ke stále většímu otevírání se společnosti. Inovacím, změnám, spolupráci, občanským iniciativám. Tento nástup ale v Ústeckém kraji nezaznamenáváme. V tomto směru je i naděje malá. Co má smysl především, jsou občanské iniciativy nejrůznějšího druhu. Já být vámi, udělám přehled, jak například byly v kraji páleny čarodějnice. Vážně. Lidé se dají dohromady, třeba se přitom pak i opijí, ale dají se dohromady, protože chtějí něco společně udělat. To je ten základ.
Největší nadějí je aktivní občanská společnost?
Jistě. Bez toho to nejde. Svoboda, politická i ekonomická, a demokracie jsou skvělé projekty, ale nemají samy o sobě schopnost člověku dát smysl. Není v nich doma. Teprve když do nich vstoupí sám za sebe a rozvíjí je, je možné, aby vše fungovalo. Když takoví lidé nejsou, tak demokracie a svoboda prostě odumřou. A to se nám děje.
Co je podle vás nyní pro kraj nejdůležitější? Kde by se měly problémy začít řešit?
Nejdůležitější je opravdu se soustředit na sebevědomí občanů. Aby lidé měli pocit, že jsou někde doma. Například v Kadani jsou lidé právem pyšní na to, co se jim povedlo. Kadaň je krásné město. Když je něco krásné, ono to působí, lidi to zvedne. A může to být i drobnost, třeba právě ty čarodějnice. Obyčejná aktivita obyvatel, kteří něco dělají se svým životem. Ústecký kraj je jediný, kde mám obavu, že sám za sebe to nezvládne. Musí se mu pomoci. Opravdu. U vás se skutečně musí úplně obrátit výhybka.
Kde může pomoci stát a jeho instituce?
Zaprvé by stát neměl dávat ruce pryč od toho, za co může. ČEZ a další státní organizace by měly říci, my to myslíme s rekultivací vážně. Je malér, že pokud je někde ložisko uhlí, podle horního zákona zde musíte těžit. Bylo by dobré říci ne. Nejde o to ložisko zničit, třeba jednou bude potřeba, ale udělat něco pro život. Je bizarní argument, že konec těžby připraví obyvatele o práci, zničí to kraj. Naopak, přinese to šanci pro zaměstnání daleko většího počtu lidí. Ale peníze na tu změnu, rekultivace, ozdravění kraje musí dát stát. A firmy, které z toho výrazně těží. Důležitou roli hraje také navazování spolupráce, výměna zkušeností, zaměstnanců, dávat možnosti na uplatnění. Například jedna firma z Krupky navázala spolupráci s libereckou univerzitou a patenty z nanotechnologie se využívají v praxi. To je fajn. Takto lze například přeskočit tu vaši kavernu.
