Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Životu tady bych nepřivykl, říká americký neurolog původem z Čech

  8:54aktualizováno  8:54
Joseph Jankovic, který strávil dětství na severu Čech, působí v USA a patří mezi respektované neurology. Jaká byla jeho cesta z Litvínova do Houstonu a jak vidí svou kariéru, obor i situaci českých kolegů, o tom si s ním povídala MF DNES.

Joseph Jankovic v Houstonu před svou domovskou Baylor College of Medicine. | foto: archiv Josepha Jankovice

Založil prestižní zdravotnické zařízení. Je čestným členem Americké neurologické asociace, Australské asociace neurologů a Francouzské neurologické společnosti. Vedl přes stovku klinických studií.

Fotogalerie

Je podepsaný pod více než tisícovkou vědeckých článků a padesátkou knih. Může se pyšnit řadou ocenění. Osmašedesátiletý Joseph Jankovic se stal ve svém oboru kapacitou. Aby to dokázal, musel nejdřív prokázat velkou odvahu.

Abychom to vzali úplně od začátku, kolik let jste strávil v Ústí nad Labem před přestěhováním do Litvínova?
Do Ústí jsme se odstěhovali brzy po mém narození. Mého otce tam hospitalizovali v sanatoriu. Když mi byly dva roky, zemřel na tuberkulózu. O tři roky později se moje matka znovu vdala a přestěhovali jsme se do Litvínova. Můj nevlastní otec tam pracoval jako lékárník a matka jako kuchařka v pečovatelském domě. Většinu svého dětství jsem tedy strávil v Litvínově.

Žil jste tam do svých sedmnácti let, kdy jste se rozhodl, že dál bude váš život pokračovat v USA. Jaké byly okolnosti tohoto rozhodnutí?
Studoval jsem průmyslovku v Chomutově a během prázdnin v roce 1965 jsem odjel do Los Angeles, kam mě pozval můj strýc. Setkal jsem se tam se svými dalšími příbuznými z Phoenixu a ti mi říkali, že bych se už do Československa neměl vracet, protože sen stát se lékařem se mi může splnit spíše ve Spojených státech. To samé jsem slyšel i od příbuzných z Izraele. Původně jsem přitom vůbec neměl v úmyslu v USA zůstávat. V Československu jsem měl rodinu, studoval jsem výbornou školu, ale to přemlouvání spojené s vědomím, že šance stát se lékařem je v USA skutečně mnohem větší, mě přesvědčily, abych zůstal. Nastěhoval jsem se do Phoenixu k již zmíněným příbuzným, kteří mi pomohli požádat o politický azyl. Bylo to nejtěžší rozhodnutí v mém životě. Nemohl jsem předvídat důsledky a nevěděl jsem, zda ještě někdy uvidím svou rodinu.

Joseph Jankovic

  • narodil se 1. března 1948 v Teplicích
  • v 17 letech odjel do Spojených států na prázdniny a už tam zůstal
  • medicínu vystudoval na University of Arizona, absolvoval ji v roce 1973
  • působil na neurologii fakultní nemocnice Kolumbijské univerzity v New Yorku
  • v roce 1977 nastoupil na fakultu medicíny Baylor College v Houstonu
  • přednáší po celém světě, je členem několika neurologických asociací
  • je ženatý, má tři syny a šest vnoučat. Jeho koníčky jsou tenis, hudba, cestování a fotografování

Proč bylo tak nepravděpodobné, že byste v Československu mohl studovat medicínu?
Kvůli mému židovskému původu. O tom, že budu lékařem, jsem snil už jako malý kluk. Otec mého nejlepšího kamaráda byl uznávaným doktorem, který mě inspiroval. Zároveň mě varoval, že právě vzhledem k mému původu je téměř nemožné, aby mne v komunistickém státě přijali na medicínu. Proto jsem studoval průmyslovku. Technika byla pro mě něco jako náhradní obor.

Jak dlouho trvalo, než jste se zase viděl se svou rodinou?
V roce 1969 mohli moje matka, nevlastní otec a nevlastní bratr vycestovat na dovolenou do Vídně. S pomocí americké charitativní organizace se jim poté podařilo odcestovat do Spojených států. Znovu jsme se tak setkali po čtyřech letech, kdy jsem už byl přijat na medicínu na univerzitě v Tucsonu v Arizoně.

Vraťme se ještě k vašim úplným začátkům v USA. Co bylo nejtěžší?
Bylo to celkově hodně těžké. Naučit se jazyk, kulturu, sžít se s mou novou rodinou, která přísně dodržovala židovské tradice a rituály. I když jsem nemluvil anglicky, musel jsem přesvědčit pracovníka na střední škole, že se jazyk naučím a splním všechny požadavky ze vzdělávacího programu, abych školu mohl během jednoho roku absolvovat. Původně totiž chtěli, abych začal od prvního ročníku, nechtěli započítat mé studium z Československa. Nakonec jsem je přesvědčil, že pokud zvládnu všechny zkoušky, dovolí mi absolvovat během jednoho roku, tedy v roce 1966. V prvním pololetí jsem chodil na kurzy angličtiny. Do toho jsem samozřejmě pořád myslel na svou rodinu v Československu...

Kdo vás živil? Čistě vaši příbuzní z Phoenixu?
Chtěl jsem si najít práci, abych byl finančně nezávislý, a tak jsem během střední a vysoké školy dělal různé pomocné práce. Pracoval jsem například jako číšník v německé restauraci nebo jsem prodával paruky.

Proč jste si vybral neurologii?
Kvůli osobnostem. Na univerzitě mě inspiroval Jay Angevine, který se zabýval neuroanatomií. Inspiroval mě také William Sibley, předseda neurologického oddělení na univerzitě. Ten mi dal doporučení na stáž na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, kde jsem potkal zakladatele dětské neurologie ve Spojených státech Sidneyho Cartera.

V New Yorku jste v nemocnici spadající pod Kolumbijskou univerzitu odstartoval i svou kariéru. Proč jste pak zakotvil v Houstonu v Texasu na tamní Baylor College of Medicine?
Baylor byla považována za jednu z nejlepších a nejvíce inovativních nemocnic a škol na světě. Na tamním neurologickém oddělení jsem začal pracovat v roce 1977, kdy jsem tam také pod křídly univerzity založil Parkinson’s Disease Center and Movement Disorders Clinic (Centrum Parkinsonovy choroby a Klinika poruch hybnosti). Kromě toho, Houston je moderní a rozmanitá metropole. I když jsem měl několikrát příležitost odejít, já ani moje rodina jsme Houston nechtěli opustit.

To už máte na mysli svou manželku a syny?
Ano. Rozhodnutí zůstat v Americe bylo pro mě nejtěžší a jedno z nejdůležitějších. Vedle toho bylo nejdůležitějším rozhodnutím oženit se s Cathy. Je to žena mého života. Máme spolu tři syny – Jasona, Daniela a Zacharyho.

Cathy jste poznal na škole?
Poznal jsem ji při studiu medicíny v Tucsonu, ale přímo na škole ne. Matka si po příjezdu do USA našla práci v židovském pečovatelském domě ve Phoenixu, kde potkala Cathyinu babičku, která tam žila. Když jsem přijel o víkendu navštívit rodiče, matka mě nabádala, abych šel s Cathy na schůzku, na takové „rande naslepo“. S Cathy jsme si měli tolik co říct, měli jsme spoustu společných zájmů.

Naučil jste své syny česky?
Na to bohužel nedošlo. Ale můj prostřední syn Daniel strávil při studování filmařské vysoké školy semestr v Praze a česky rozumí. Nyní žije v Izraeli. Nedávno jsme se setkali v Praze a snažili se komunikovat v češtině. Překvapilo mě, kolik si toho pamatuje.

Hlavním předmětem vašeho zájmu je Parkinsonova choroba a poruchy hybnosti. Proč?
Vzhledem k tomu, že se průměrný věk populace zvyšuje, roste i počet případů Parkinsonovy choroby a jiných neurodegenerativních onemocnění.

Pokud jde o americké zdravotnictví, slyšela jsem, že pokud nemáte peníze, nedostanete kvalitní péči. Musím se tedy zeptat člověka přímo z oboru na jeho názor...
I když má systém amerického zdravotnictví své nedostatky a problémy, je to nejlepší systém na světě. I když se náklady na zdravotní péči stále zvyšují, je péče dostupnější pro stále více obyvatel.

Co si myslíte o zdravotnictví v České republice? Udržujete kontakty s nějakými tuzemskými lékaři?
Mám mezi českými lékaři mnoho přátel, kteří jsou skutečnými odborníky. Znepokojuje mě výše jejich platů. Mám informace, že čeští lékaři jsou jedni z nejhůře placených v Evropě. To se musí změnit.

Cítil jste se někdy v USA v nevýhodě kvůli tomu, že jste cizinec?
Nikdy jsem se necítil diskriminován kvůli tomu, že jsem se tam nenarodil. Spojené státy jsou zemí velkých možností a já jsem toho důkazem.

Stále pracujete na plný úvazek?
Ano. Týdně mám asi 150 pacientů, vedu desítky klinických studií, píši články a knihy, vedu své centrum a přednáším po celém světě.

Přemýšlel jste někdy o návratu do České republiky?
Jezdím sem téměř každý rok, abych se zúčastnil lékařských a jiných konferencí. Také jsem člen Mezinárodní rady Univerzity Karlovy. Miluji Prahu, je to podle mě jedno z nejkrásnějších měst na světě. Ale nezvykl bych si v České republice trvale bydlet.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Jaroslav Foldyna, volební lídr ČSSD v Ústeckém kraji
Volby nám prohrála centrála, ne mé fotky s Nočními vlky, říká Foldyna

Jaroslav Foldyna je v Ústeckém kraji jediný ze čtyř poslanců ČSSD, který ve volbách obhájil svůj mandát. „Je potřeba si přiznat, že řada prosazovaných věcí...  celý článek

Ilustrační snímek
U liboucheckého tunelu se srazilo auto s karavanem, dálnice D8 stála

Před liboucheckým tunelem na dálnici D8 se ráno ve směru na Prahu srazilo osobní auto s karavanem. Při nehodě byli zraněni dva lidé a tunel musel být uzavřen....  celý článek

Matouš K. u Krajského soudu v Ústí nad Labem
Za pokus o znásilnění nezletilé dívky dostal mladík šest let vězení

Šestiletým vězením potrestal Krajský soud v Ústí nad Labem jednadvacetiletého Matouše K. za to, že se loni v srpnu pokusil znásilnit tehdy čtrnáctiletou dívku....  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.