Jakou pomoc v azylovém domě vlastně mohou ženy v ohrožení nalézt?
Ženy, které jsou ohrožené ztrátou bydlení nebo domácím násilím, k nám mohou přijít samy nebo nás kontaktují sociální pracovníci, úřady nebo přímo policie. Pobyt v azylovém domě by neměl přesáhnout rok. Sami chceme, aby byly klientky aktivní při řešení své nelehké situace. Smlouvu tedy sestavujeme podle potřeby zpravidla na dobu čtyř měsíců. Čím déle u nás zůstávají, tím častěji rezignují na svoji situaci a ztrácejí vůli něco řešit. Ve službě pracují sociální pracovnice, sociální asistentky a také pedagožka, které se klientkám a dětem věnují. Poskytujeme poradenství v různých oblastech – třeba i v ekonomické a pracovní, emoční podporu, pomáháme s nácvikem dovedností, aby byla klientka připravená na samostatný život. Máme domovní řád, ale naše fungování je postavené hlavně na vzájemné důvěře, nejen na zákazech a příkazech.
Vy tedy ženám poskytnete zázemí, ale během pobytu se jinak o sebe musí postarat samy?
Ve svých domácnostech v azylovém domě si ženy hospodaří samy. My se snažíme být pouze průvodci jejich současným životem. Každá žena si musí u nás nastavit cíl a plán. Pokud to jenom trochu jde, snažíme se zapojit i jejich nejbližší rodinu a obnovit rodinné vztahy.
Stává se vám někdy, že se ženy do azylového domu vracejí i několikrát?
Hlavně u domácího násilí to bývá běžné. Žena s dětmi je často na násilném partnerovi ekonomicky a psychicky závislá. Často tam hraje i roli určité vydírání dětí ze strany partnera a poté, co vymizí prvotní emoce, se žena do domácnosti vrátí. Nedávno jsme právě měli případ, že maminka s dětmi utekla od partnera popáté. A teprve teď to vypadá, že se už definitivně od agresivního partnera odstřihla. Statistiky si ale v tomto ohledu nevedeme a ani nemáme moc šancí zjistit, jak ten daný příběh dopadl. Občas stojí hodně úsilí ze strany sociálních pracovnic ženy přesvědčit, aby z takového patologického vztahu odešly.
S domácím násilím se setkáváte téměř každý den. Baví vás ta práce?
Sociální práce je úžasný obor, který mi dovoluje pozitivně ovlivňovat životy ohrožených maminek. Stále však není ohodnocená tak, jak by si zasloužila. Pokud vás ta práce nebaví, tak u toho nevydržíte. Já už jsem ovšem od mládí věděl, že bych chtěl lidem pomáhat. Vysokou školu jsem pak vystudoval při práci.
Utkvěl vám osobně v paměti nějaký příběh?
Těch osudů je tolik a jsou si často velmi podobné, tak na žádný nějakou speciální vzpomínku nemám. Přesto si vzpomínám na jeden případ, kdy úplně cizí rodina využívala lehce mentálně znevýhodněnou ženu a okrádala ji nějakou dobu o důchod, ta si to ale vůbec neuvědomovala. Pak už nevěděli, co s ní, tak ji přivedli do azylového domu. Bylo těžké vůbec prokázat, že jí někdo ubližoval. Nakonec to dopadlo dobře, podařilo se ji umístit do chráněného bydlení, a dokonce nám občas i napíše. Takže to je i pro nás jedna z mála klientek, od které máme i nějakou zpětnou vazbu a víme, že se jí žije dobře.
Na pomoc obětem se zaměřuje spousta neziskových organizací, policie může násilníka vykázat na nějaký čas ze společné domácnosti. Diakonie ale jako jedna z mála v celé republice nabízí i pomoc samotným násilníkům. Co je při ní důležité?
Pražské SOS centrum Diakonie nabízí pomoc formou terapie motivovaným násilným osobám zvládnout jejich agresi a patologické počínání. Ze strany násilné osoby je rozhodující její motivace ke změně. Jde o jiný pohled na řešení domácího násilí a podle mne je výhodné, když se pomáhá i násilníkům. Jen pro představu – v Ústeckém kraji bylo v loňském roce policisty vykázáno 181 osob a ročně bývá ze společného obydlí v republice vykázáno i kolem 40 žen. I ony totiž občas bývají agresory.
