Stojí na mostě přes řeku Bílinu před bílinským nádražím a trpělivě čeká na ideální kombinaci ostrého protisvětla, mraků a prázdné silnice. Chce mít i tento snímek, stejně jako další z fotografického seriálu o řece Bílině, naprosto perfektní.
Padesátiletý Ibrahimovič, fotograf převážně severočeské krajiny, pendluje mezi Prahou, kde má ateliér, a Mezibořím na Mostecku, odkud pochází.
Příběh fialové řeky je k vidění na webu ministerstva životního prostředí. Jak jste se k myšlence fotit právě řeku Bílinu dostal?
Tou řekou jsem byl fascinovaný už v dětství. Tehdy strašně smrděla, byla temná a olejové fleky na její hladině hrály všemi barvami, pamatuji si hlavně ten načervenalý odstín. Teď už ji fotím třetím rokem a snímky do série budu dál doplňovat. Fotím ji od pramene až po soutok s Labem. Je dlouhá 80 km, mám tedy z čeho vybírat. Zatím to vypadá, že mi práce zabere aspoň dalších pět let. Fotografování na této řece je specifické tím, že během jara a léta je (jak protéká spíše průmyslovými koridory u vlakových kolejí) dost zarostlá, a pokud chci od ní vidět na okolí, tak musím fotit většinou v hlubokém podzimu nebo brzy zjara, kdy jsou stromy bez listí. A málo ji fotím i v zimě, panuje tu takové depresivní šero, ve kterém je voda nevýrazná.
Do povědomí veřejnosti jste se dostal právě fotografiemi průmyslové krajiny severních Čech, například snímky z bourání Libkovic. Co vás k tomu přivedlo, je to tím, že odtud pocházíte?
V 90. letech jsem se rozhodl odejít někam, kde se žije zdravěji. I když to tu mám velmi rád a krajina, ač zničená, je tady nádherná. Svůj odchod jsem chtěl ale severu splatit nějakou důležitou fotografickou publikací o jeho stavu. Dnes jsem v takové rovnovážné fázi, že něco z mého fotovyprávění je hotové a já nejsem zcela úplně „odejit“. Jsem obrazně řečeno rozkročený mezi Prahou, kde mám ateliér, a Mezibořím, kde žiji. Ten vztah mezi mnou a okolní krajinou se proměňuje. A jak stárnu a životní prostředí se tu malinko zlepšuje, tak to nahlodává mé rozhodnutí zavřít za sebou dveře úplně.
Ibra IbrahimovičMezinárodně uznávaný fotograf se narodil v Mostě, v současné době žije střídavě v Praze a Meziboří. Od roku 1990 je fotografem na volné noze, v roce 2003 získal cenu Zlaté oko/Fotografie roku v prestižní soutěži Czech Press Photo za Příběh sedláka Rajtera. |
Jeden z vašich nejznámějších projektů, se kterým jste i vyhrál Czech Press Photo, byl seriál o sedlákovi Janu Rajterovi, kterému vedle jeho polí částečně nelegálně vyrostla továrna produkující škodlivé dioxiny, od roku 2001 se pět let soudil se státem a nakonec vyhrál a dosáhl odškodnění. Jste stále v kontaktu?
Naposledy jsme spolu s nejstarším panem Rajterem mluvili asi před třemi lety. Měl jsem zájem tohoto zajímavého a pevného člověka fotit dál, ale on nechtěl. Prostě jsem udělal dokument a musel jsem přijmout fakt, že skončil. Vždy musíte ty své lidičky víceméně opustit a věnovat se zase jiné práci. Život jde dál.
Baví vás víc ekologická témata, nebo osudy lidí?
Zajímá mne obojí dohromady, osudy krajiny i jejích lidí. Patří k sobě a vzájemně se ovlivňují. Žijeme ve velmi zničené krajině. Nejde jen o to, jak vypadá a jestli nás z ní pálí oči či škrábe v krku, ale jak se v ní cítíme a k jakým nás vybízí činům. Krajina, jak ji cítím já, je i tón v hlase prodavačky, kterým se vám omlouvá za to, že vám podala jiné kondomy, než jste chtěl. Jsou to pavučiny jemných vztahů a závislostí. Hledáme si k ní cestu, anebo ji vnímáme jako danost. Já fotím nejraději obrazy, které vzbuzují otázky. Aby se lidé na své okolí dívali jako na něco, co není běžné, a neztráceli odhodlání měnit ho k lepšímu. Občas mi někdo vyčte, že jsou mé dokumentární fotografie severu depresivnější než realita. Ale já pořizuji subjektivní záznam, který mluví nejen o skutečnosti, kterou vidíme, ale i o té, kterou si neseme v sobě, třeba z dětství či zážitků z práce. Je to částečně neobjektivní obraz zaměřený výrazně pocitověji, který se spíše než na realitu soustředí na vyjádření komplexnějšího pocitu z ní. A silně sdílený pocit otevírá cestu fantazie a otázek.
Uživí vás tento způsob fotografování? Na vašich stránkách nabízíte služby od firemní propagace až po svatby...
Živím se hlavně komerční fotografií, a tím si vydělávám i na své ostatní fotografické aktivity, které mám jako koníčka a které výdělečné nejsou.
Pořádáte i nějaké výstavy?
Letos mi v bývalé papírně ve Vraném nad Vltavou uspořádal výstavu Ivan Mečl v rámci projektu Obrazová příloha ke ztracené mapě Velké práce na Severu. V opuštěné výrobní hale viselo asi 50 fotografií formátu metr na tři metry. To byla taková velká industriální výstava. A teď dokončuji výstavu o hornících z hlubinného dolu Centrum, který před dvěma lety ukončil těžbu. Mám už připravených padesát fotografií, v únoru bude v Horním Jiřetíně výstava asi poloviny z nich a na jaře by měla být k vidění celá výstava v Technickém muzeu na dole Julius III v Kopistech u Mostu.
Když chcete, aby se lidé nad svým okolím alespoň trochu zamýšleli, jak na vás působí současná politická situace?
V poslední době cítím z politického vývoje v Čechách výraznější beznaděj. Vypadá to tak, že od Klausovy éry se podařilo utlačit občanskou společnost a ta funguje pouze s vypětím všech sil, nikoli s lehkostí a nadšením, jak to pamatuji z 90. let. Jsem unavený z toho, že si výrazná část občanů nevěří a jako své zástupce si volí hulváty a xenofoby. Téma veřejně projevované nesnášenlivosti a nenávisti mi nedá spát. Ve volbách uspěly strany, které přesvědčivěji vykreslily voličům jejich nepřítele, zvítězila propagace strachu. Podle politiků je naší největší hrozbou islám, nepoctiví živnostníci a Evropská unie. To jsou trapné výmluvy, za kterými se může schovávat i neschopnost rozdělit státní rozpočet tak, aby z něj něco zbylo i na dobro pro obyčejné lidi. Vnímám, jak se výrazně přiostřil boj o moc, o vliv na státní peníze. Chybí nám pozitivní směřování, opravdová občanská i finanční svoboda, výrazná morální autorita a také obecná zodpovědnost v souvislostech za hranicemi našeho malinkého státu.
Neuvažujete o tom, že byste se nějak politicky angažoval?
Ne. Určitě ne, já se od listopadové revoluce dopuju osobní duševní svobodou. Ale těším se na prezidentskou volbu.
A máte svého favorita?
Pana Hilšera, Fišera, Drahoše, Horáčka v tomto pořadí. Kdokoli z nich, když uspěje v prvním kole, je pro mne volitelný v kole druhém. Určitě budu hlasovat proti současnému prezidentovi.
Jaký byl pro vás osobně letošní rok?
Krásný. S přítelkyní jsem byl poprvé v životě v Kosovu, odkud pochází můj otec. Prožili jsme hrozně energickou, duševně nabíjející cestu, která byla v mém dosavadním životě velmi pozitivním momentem. Poprvé jsem viděl své příbuzné z otcovy strany v jejich rodišti. Setkání bylo krásné a vřelé. Navštívil jsem i místo, kde zahynul můj děda. Místo osudové události, která řetězila další až po mé narození. Bylo to takové poznání vlastních kořenů, jejich osahání a trochu i důvod k vnitřnímu zklidnění. Na podzim po tom výletu a dvou výstavách mi poprvé v životě došly síly. Dva měsíce jsem nemohl pracovat a jel v takovém udržovacím režimu. Potřeboval jsem si odpočinout a vyřešit takové ty vnitřní brzdy a různé ohledy, které normálně člověk přehlíží, dokud ho opravdu výrazně nezpomalí. Teď už se ale zase rozjíždím a nabírám pozitivní energii.
Co vaše plány do budoucna?
Plánů mám hodně, ale musím je nějak finančně a fyzicky ustát, takže o nich moc nemluvím. Z těch snad reálných mám dva. Chtěl bych se dostat jako divák na festival Měsíc fotografie do Bratislavy. Už jsem tam měl fotky, ale sám jsem tam nikdy nebyl. Výstava je totiž v listopadu, kdy finalizujeme zakázky, je krásné počasí na focení, takže nemám moc času, a docházejí mi i peníze. A s Ivanem Mečlem pomalu plánujeme mou severočeskou knihu, kterou bych tam rád dovezl ukázat. Aktuálně zhruba víme, jak bude velká, kolik by mohla mít stránek a hrubý grafický styl. Teď mě čeká vyvolání posledních stovek filmů, na jaře už bychom mohli konkretizovat obsah a hrát si už hlavně s pocitovým vyzněním.
