Jan Zástěra z Trautzlovy umělecké společnosti Reinhardtova průvodce překládá, jednotlivé kapitoly představuje na webu a chtěl by vše vydat i knižně.
„Šanov je Tepličákům trnem v oku. Jedná se o nebezpečného rivala a obyvatel města raději uslyší, že je Vídeň znovu v obležení Turků, než že se někdo ptá na Šanov... Ostatně je to jen ‚pelech vidláků‘, kde se nenachází žádné ubytování pro ‚lidi na úrovni‘ a kde by ‚slušný člověk‘ ani nebydlel.“
Takto barvitě popisuje rivalitu Teplic a Šanova, který je nyní součástí lázeňského města, kreslíř a spisovatel Reinhardt.
Dočetli se lidé před 150 lety v lázeňských průvodcích podobné věci jako dnes?
Většinou ano. Když do Teplic přijeli, tak potřebovali příručku se základními praktickými informacemi, kde najdou ubytování, restaurace nebo lékaře. Protože sem však lidé nejezdili na týden, ale na měsíc, dva nebo i celou sezonu, tak se jim hodily i tipy na kolonádní koncerty nebo výlety po okolí. Průvodce už v 19. století dával návod, jak se v Teplicích produktivně a užitečně zabavit.
Reinhardtův průvodce se tomu ale vymyká. V čem konkrétně?
Na jaře jsem si z Google Books stáhl asi deset starých teplických průvodců a všechny jsou si podobné strukturou. Tón, jak mají vypadat, jim udával bestseller lázeňského rady Andrease Eichlera výstižně nazvaný Popis Teplic a jejich malebného okolí. A pak se mi najednou dostal do ruky Reinhardt a jeho neformálně nazvaný průvodce Léto v Teplicích. Stejně neformální je i styl, jakým jej psal. Není tolik faktografický, neváhá se věnovat detailům, které místní autoři přehlíželi nebo je drželi pod pokličkou. O to je to vtipnější a zajímavější.
Kromě vzájemné nevraživosti Tepličanů a Šanovanů, obyvatelů dvou kdysi samostatných měst, Reinhardt vtipně glosuje třeba předražené cetky stánkařů a další nástrahy lázeňského města. Jaký vztah měl vlastně k Teplicím?
Měl to tu hrozně rád. Jeho průvodce s 50 kresbami zaznamenával postřehy z jeho pobytu o sezonu dříve. A zdá se, že mu zdejší procedury ulevily, protože v předmluvě svého průvodce píše: „Kdo chová Teplice v přátelské vzpomínce a kdo zde našel zdraví a zotavení, ten si jistě pročte toto dílko s tou samou láskou, s níž autor psal jeho řádky.“
Průvodce i s kresbami postupně zveřejňujete na facebookové stránce Léto v Teplicích. Překládá se snadno?
Právě že ne. Humor je německy věcný, nejde o zvláštní jinotaje. Reinhardt ale píše ve složitých souvětích, která si musím přečíst několikrát, než pochopím, co chtěl říct. Někdy jsou vypointovaná tak krásně, až je mi líto, že je musím rozložit do několika vět. V češtině by totiž nebyla k učtení.
Myslíte, že může tak starý průvodce přinést dnešnímu čtenáři i něco jiného než pobavení?
Věřím, že ano. Jde o zajímavé líčení atmosféry města, které bylo do morku kostí lázeňské. Celá jeho ekonomika byla tehdy navázaná na lázeňství, což je pro nás už těžko představitelné. Dnes jsou Teplice lázně jen statutárně, lázeňský charakter má jen pár míst, ale jinak se už vytratil. Když se podíváte, jak dnes vypadají parky v centru města, tak vidíte nevyužitý potenciál. Ano, jsou hezké, ale ve srovnání s tehdejší dobou pokulhávají. Reinhardt třeba popisuje umění zámeckého zahradníka, který nádherně vyzdobil Ptačí schody. Všechny ty mísy, které tam dnes zejí prázdnotou, byly plné květin. Málokdo dnes také ví, že v parku mezi Císařskými lázněmi a Beethovenem dříve rostly ananasy, a to díky horké vodě, jež se svedla do kanálu pod parkem.
Pracujete už na knižní podobě Reinhardtova průvodce?
Určitě by si to zasloužil, ale práce jde pomalu. Mnoho věcí, jež Reinhardt zmiňuje, už neexistuje nebo se zásadně proměnily, takže stojí za dovysvětlení. Jednotlivé kapitoly proto doplňuji dovětkem, který ozřejmuje některé reálie a který se snažím psát v podobném stylu jako Reinhardt. Zatím jsem zhruba v polovině, přemýšlím navíc o tom, že bych Léto v Teplicích doplnil i o informace z dalších průvodců, aby byl obrázek o tehdejších Teplicích komplexnější. Třeba se to podaří vydat už příští léto.
