Nápad na expedici vzešel z lásky Martina Měchury k legendárním italským skútrům...

Nápad na expedici vzešel z lásky Martina Měchury k legendárním italským skútrům Vespa | foto: archiv Martina Měchury

Tuk-tuk asi prodáme, svěřil se nadšenec po osmiměsíční cestě z Thajska

  • 16
Martin Měchura z Horní Řepčice na Litoměřicku se nedávno vrátil z bláznivé expedice. Společně s kamarádem odjeli do Thajska, koupili skútr a asijskou tříkolku tuk-tuk a osm měsíců na nich jeli domů. Martin Měchura odpovídal v on-line rozhovoru čtenářům iDNES.cz.

Nápad vzešel z lásky Martina Měchury k legendárním italským skútrům Vespa.

„Zatímco u nás je to drahý veterán, v Asii jde o běžný dopravní prostředek. Tak mě napadlo, že vespu koupím v Asii a přivezu ji domů,“ uvedl muž, který se jinak věnuje výškovým pracím.

Všechny odpovědi Martina Měchury najdete zde

Pro expedici získal konstruktéra z menší firmy v Mladé Boleslavi Petra Petříčka. Oba odešli ze zaměstnání, sehnali od sponzorů 200 tisíc korun a totéž přidali z úspor.

Celkové náklady se nakonec dostaly na 500 tisíc korun. „Nejvíce se nám prodražil přejezd Barmy a námořní doprava do Indie. Bez toho by celá akce byla o dost levnější a rychlejší,“ napsal čtenářům Měchura.

Cestovatelé nakonec sehnali skútr Vespa 125 z roku 1965 a jeden obstarožní tuk-tuk na plyn. Cestou pak museli řešit problém, kde natankovat.

„Největší problémy jsme s tím měli v Barmě a v Indii. Když nebyly čerpací stanice, tak se jelo na kuchyňskou bombu. V Barmě byl problém s hledáním - dost jsme pospíchali a tohle nás zdržovalo. No a v Indii je nelegální vlastnit bombu bez průkazu odběratele a na ten musíte mít trvalé bydliště v Indii. Tak jsme se obrátili na černý trh,“ svěřil se Měchura.

Dřevěné sedátko hned vyměnili

Na cestě se nevyhnuli ani pokutám. „Za celou cestu jsme zaplatili tři pokuty a všechny byly v Bangkoku. Tou dobou jsme měli strach, že na těch pokutách vykrvácíme. Stačilo se objevit na nějaké větší silnici a když tam byla policejní hlídka, tak to byla jasná pokuta,“ přiblížil v on-line rozhovoru Měchura.

Denně dobrodruzi zdolali okolo stovky kilometrů. Aby cestu zvládli „usedět“, vyměnili u tuk-tuku okamžitě dřevěné sedátko za pohodlnější. I tak byla jízda náročná.

„Na začátku to chvíli trvalo, než jsme si zvykli, ale pak už to celkem šlo. Ještě teď mám sedací mozol,“ komentoval to pro čtenáře Měchura.

Kolik kilometrů cestovatelé ujeli, přesně nevědí. „V Íránu nám přestal fungovat tachometr, a tak je zbytek cesty bez přesného měření,“ napsal Měchura.

Když cestu zadal co nejpřesněji do Google maps, dopočítal se 18 152 kilometrů. „K tomu se musí přičíst nějaká režie, kdy jsme například po Istanbulu najezdili kolem 100 km při hledání pneumatik na Vespu. Takže počítám ještě asi 500 až 1000 km navrch,“ dodal.

Silniční kontroly nás radši nestavěly, míní cestovatel

Přes hranici Evropské unie se ale dostali jen se štěstím.

„Celníci z našich thajských papírů nic nemohli přečíst, a tak nás pořád vraceli zpátky do Turecka. Chtěli po nás evropský techničák, ale nevěděli, kde ho získat. Pak se to ustálilo na oficiálním překladu do angličtiny. Ten jsme měli v podobě karnetu CPD a jak říkal celník, který to řešil: ‚Vaše papíry nejsou v pořádku. Můžete mít problémy kdekoliv cestou po Evropě. Ale náš šéf řekl, že uděláme výjimku a necháme vás jet,‘“ vylíčil čtenářům Měchura.

V Evropské unii ale výprava s policií problém neměla. „Projeli jsme kolem několika silničních kontrol, ale asi se rozhodli, že když nevědí, co s námi, tak nás radši nezastaví,“ glosoval to dobrodruh.

Po příjezdu do Česka nakonec vespě na Moravě upadla nalomená nakopávačka a poškodila převodovku a v Čáslavi ukončil jízdu zničený válec tuk-tuku.

V Laosu nám nechtěli dát jídlo ani v hospodě, vylíčil dobrodruh

Tuk-tuk už cestovatelé opravují. Co s ním udělají dál, ale zatím přesně nevědí.

„S největší pravděpodobností ho prodáme, přemýšlel jsem o veřejné aukci. Přihlášení je pravděpodobně možné na veteránská čísla, ale zatím jsem žádné informace k tomu nehledal,“ poznamenal Měchura.

Měchura se čtenářům svěřil i s některými zážitky, jak cestovatele brali místní lidé.

„Nejhorší případ pohostinnosti byl asi v Laosu, kdy jsme nebyli schopni dostat jídlo v hospodě, kde normálně ostatní lidé jedli. Trvalo nám přes hodinu, než jsme se někam prostě nacpali a odmítali odejít bez jídla. No a nejlepší to bylo určitě v Iránu - jednou jsme zastavili kvůli opravě v dílně. Chlapíci nám vyřešili několik problémů. Pak odmítli peníze a pozvali nás na oběd. Během toho nám ještě nabídli nocleh. Ty lidi prostě musíte milovat,“ vylíčil.