Do litoměřické galerie, která se v laických i odborných kruzích těší dobrému jménu, chce Dana Veselská přivést také více turistů. Svůj největší přínos vidí v tom, že má zkušenosti z instituce, která funguje bez státní dotace.
„Každá koruna vydaná v Židovském muzeu byla velmi dobře odůvodněna. To je pro mne dobrý předpoklad, abych s tím málem, které litoměřická galerie dostává na příspěvcích, mohla dobře hospodařit,“ říká Veselská s úsměvem.
Pracovala jste v Jindřichově Hradci a v Praze, v Litoměřicích jste zatím profesně nepůsobila. Můžete se čtenářům krátce představit?
Vystudovala jsem spoustu škol, dějiny umění, klasickou archeologii a muzejnictví. Moje první štace byla v okresním muzeu v Jindřichově Hradci, kde jsem pracovala jako historička umění. Po čtyřech letech se uvolnilo místo textilní kurátorky v Židovském muzeu v Praze, a protože jsem na střední škole měla jako specializaci oděvní technologii a na vysoké škole jsem se zabývala historickým textilem, přihlásila jsem se.
V Židovském muzeu jsem pak působila 21 let. Posouvala jsem se od pozice kurátora přes vedoucího odboru až na zástupkyni ředitele. Protože roční obrat muzea je přes 200 milionů a má 120 zaměstnanců, vystudovala jsem pak ještě Vysokou školu ekonomickou. Zjistila jsem totiž, že s uměleckohistorickým vzděláním si v pozici vyššího managementu už nevystačím. Poslední rok jsem pak v Židovském muzeu působila jako finanční ředitelka.
Přicházíte z vysoké pozice v Praze, nebudou pro vás Litoměřice moc malé?
Na otázku, proč jsem si vybrala Litoměřice, se mě lidé ptají neustále. Mám moc ráda menší města, která mají výbornou kulturní infrastrukturu. A tu Litoměřice i Jindřichův Hradec mají. To jsou města, kde se prostě dá žít. Je tady knihovna, výborný archiv, muzeum, galerie, kulturní centra a nacházím tu úžasný program nejen pro sebe. Tím pádem je tady taky úžasné kulturní publikum, se kterým se dá pracovat – partner, pro kterého mohu své schopnosti a dovednosti smysluplně využít. Praha je strašně veliká a konkurence je obrovská, proto se jen těžko hledá ještě nějaký smysluplný prostor. Naproti tomu v menších městech ta šance pořád je.
Zatím jste pracovala v muzeích, v čem je odlišné řízení muzea a galerie?
V podstatě v ničem. Galerie je jen jiný název pro muzeum výtvarného umění. Obojí se řídí podle stejného zákona, takže po technické stránce jde víceméně o totéž. Samozřejmě se jednotlivé instituce liší. Například v Jindřichově Hradci jsem v muzeu pracovala jako historička umění, protože tam nebyla místní galerie a všechny sbírky uměleckohistorického charakteru byly v muzeu. Ne v každém městě totiž došlo k rozdělení na muzeum a galerii, jak je tomu v Litoměřicích.
Část veřejnosti kritizovala Ústecký kraj za způsob provedení konkurzů do několika krajských galerií a muzeí, kdy kraj náhle a bez vysvětlení odvolal jejich dlouholeté ředitele a ve výběrových komisích, jež měly najít nové šéfy, převažovali lidé z kraje a jeho organizací a naopak chyběli odborníci z ministerstva kultury. Nevnímáte to jako handicap do svého začátku? Jaké pocity z toho máte?
Myslím si, že boje, které se kolem toho vedly, byly v mnohém ohledu kontraproduktivní. Mimo jiné i proto, že mohly odradit i některé kvalitní uchazeče. Mě se také řada lidí ptá, jestli mi to stálo za to. O Litoměřicích jsem přitom uvažovala už před dvěma lety. Tehdy jsem však měla pocit, že ještě nemám dostatečnou kompetenci být ředitelkou, a navíc jsem teprve dokončovala studia na Vysoké škole ekonomické. Letos jsem se už cítila dostatečně profesně vybavená, abych do takového konkurzu šla, a to i za cenu toho, co se kolem výběrového řízení dělo.
A je tu ještě jedna podstatná věc. V případě Litoměřic mi u petic, aktivit a různých vyjádření chyběl lokální prvek. V Lounech to bylo jinak (tam se spolek přátel Galerie Benedikta Rejta obrátil na vládního předsedu a ministra kultury, aby galerii odebral kraji, dal ji pod správu státu a do vedení vrátil odvolanou ředitelku Alicu Štefančíkovou – pozn. red.). V Litoměřicích jsem však nezaznamenala, že by proti konkurzům zásadněji vystupovali místní lidé. To možná nakonec rozhodlo, že jsem se přihlásila.
Dana Veselská
|
S čím přicházíte do vedení galerie? Jaká je vaše koncepce?
Koncepce, obecně vzato, se velice přeceňují. Podle mého názoru je špatně, pokud každý ředitel přijde s „novou“ koncepcí. Standardní galerijní instituce má standardní galerijní provoz, který koncepčně zásadně měnit nelze. Nikdo nepřijde s ničím diametrálně odlišným, než co dělal jeho předchůdce. V určitých segmentech řízení však může mít každý ředitel svůj vlastní pohled.
Moje „koncepce“ bude významněji zaměřená na akviziční činnost galerie. Ta má totiž obrovský vliv na její život do budoucna. To, co dnes budeme v galerii sbírat, to budou naši následníci za dvacet třicet let vystavovat. Více soustředit se také budu na kvalitu prezentační činnosti galerie. Doposud se tu konalo příliš mnoho výstav a trvaly příliš krátkou dobu. Výstav chci připravovat méně, budou trvat déle, ale bude jim přitom věnována adekvátní pozornost v přípravě i realizaci.
Na jaké návštěvníky se chcete zaměřit?
Přiznám se, že v srpnu, když už jsem věděla o svém jmenování, jsem několikrát inkognito Litoměřice navštívila. Přitom jsem zjistila, že minimálně využitý potenciál představují turisté. Litoměřická veřejnost o galerii velmi dobře ví a navštěvuje vernisáže, výstavy, komentované prohlídky a programy pro veřejnost. Avšak turisté, kterých do města přes léto zavítá obrovské množství, do galerie nepřijdou a ani o ní pořádně nevědí. Hlavním úkolem do dalších let, co se návštěvnosti týče, bude prosadit naši galerii jako atraktivní turistický cíl.
Galerii jste přebrala na začátku září. Co je nyní vašimi prvními kroky?
Rovnýma nohama jsem skočila do plného galerijního provozu, protože můj předchůdce na září naplánoval tři výstavy. Klíčová záležitost, do které jsem se ale musela okamžitě pustit, je příprava rozpočtu na příští rok. Galerie totiž bude mít snížený příspěvek o 1,75 milionu korun. A já nyní musím přijít na to, kde ušetřit prostředky bez zásadního omezení hlavních činností galerie.
Čím Dana Veselská Severočeskou galerii výtvarného umění v Litoměřicích obohatí?
Řekla bych to takto: čím může Dana Veselská galerii přispět? Mám obrovské zkušenosti z instituce, která funguje bez státní dotace, a přesto si vybudovala pozici jednoho z nejnavštěvovanějších turistických cílů v České republice. Každá koruna vydaná v Židovském muzeu byla velmi dobře odůvodněna. To je pro mne dobrý předpoklad, abych s tím málem, co litoměřická galerie dostává na příspěvcích, mohla dobře hospodařit.
Co je podle vás kritériem úspěšnosti galerie?
Nejčastěji se jako hlavní kritérium hodnotí míra návštěvnosti, statistický úřad třeba měří počty edukačních programů, počty výstav, jak velkou má galerie výstavní plochu. Co se však změřit nedá, je dobré jméno. Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích se v odborných kruzích i u veřejnosti dobrému jménu těší. U všech rozhodnutí si proto s kolegy musíme klást otázku: prospěje to galerii? Jméno galerie se buduje velice těžko, proto ho potřebujeme za každou cenu udržet. Udržet, případně zvýšit počet návštěvníků bude samozřejmě také naším cílem, ale pozitivní obraz galerie je to nejdůležitější.
Už déle než půl roku se učíme žít s epidemií koronaviru. Na jaře musely kulturní instituce utlumit svoji činnost a pro veřejnost se na několik týdnů uzavřely. Máte plán, jak by měla galerie fungovat, pokud by musela opět zavřít?
Pracujeme na tom, ale není to jednoduché. Litoměřická galerie si zatím nevybudovala adekvátní prostor v online prostředí. Některé dílčí věci již máme, ale zatím se trochu míjíme se zacílením těchto aktivit. Proto hledáme, na co by se galerie v online prostoru v okamžicích krizí, ale i jindy, měla soustředit, jaké by měly být její cíle a jaké prostředky bychom měli a mohli použít.
Z první krize už máme k dispozici velmi pěkné záznamy komentovaných prohlídek našich kurátorů ze stálých expozic. Do budoucna však musíme více spolupracovat s pedagogy, abychom našli využitelné a realizovatelné možnosti ke zprostředkování našich akcí, programů a sbírek i prostřednictvím vzdáleně přístupných aktivit.
