Ve vyloučené lokalitě u obce Straškov-Vodochody, přibližně devět kilometrů od Roudnice nad Labem, žije devět romských rodin. Obec jim zde před šestnácti lety zbudovala holobyty z bývalého vepřína.
Není to ubytovna, rodiny platí nájem. Baráček je ovšem v bídném stavu, stále připomíná spíš vepřín než obydlí pro rodiny. Omítka je oprýskaná, uvnitř neteče teplá voda.
Obyvatelé však plánují opravy. „V červenci budeme měnit okna, budou nová plastová. Uděláme celou novou fasádu. Potom také koupelny, protože teď máme jen studenou vodu,“ plánuje Marek Oláh, který právě přijel ze Straškova, kde pracuje pro obec.
O plánovaných opravách hovoří také Josef Fliťar. „Jsou to obecní byty, takže materiál nám dodá obec. Přestavbu si ale uděláme sami,“ říká a pochvaluje si spolupráci se straškovským starostou. Na otázku, zda raději neusiluje o stěhování do vsi, kroutí hlavou. „Jsme tu doma, ne? Já už tu jsem šestnáct let. Moje děti tady všechny vyrostly,“ uzavírá.
Máme klid, ale daleko do vsi. Holky se po tmě bojí do školy
Oba muži se shodují, že se jim v bytech z bývalého vepřína žije v podstatě dobře. „Pro děti je to tady dobré. Je tu klid a nemusíte se bát, že vyběhnou někam na silnici,“ říká Oláh. Vadí mu ovšem vzdálenost do vsi. „Je blbé, že když jdete do krámu nebo na poštu, potřebujete auto. Také holky, když chodí brzy ráno za tmy do školy, tak se bojí.“
Místní nejsou zvyklí na návštěvy a s námi se baví jen díky tomu, že jsme přišli v doprovodu terénních pracovníků neziskové organizace Naděje, kteří sem dochází téměř denně. Helgu Repkovou a Davida Hájka dobře znají, takže přijímají i jejich novinářský doprovod.
Počet ghett se zdvojnásobil, je jich přes 600 |
„Tady i v lokalitách v Roudnici chodíme do rodin, které mají různé problémy, například dluhy. Pomáháme jim je řešit, pomáháme jim třeba s hledáním brigád,“ říká Repková.
Práce mají terénní pracovníci dost. Z 12 500 obyvatel Roudnice jich žije v sociálním vyloučení přes tisíc. Ve městě a okolí se nenacházejí žádná velká ghetta, je zde však řada menších vyloučených lokalit, které zahrnují maximálně několik domů. To potvrzuje výsledky nedávno zveřejněné analýzy, podle níž sice v Česku vyloučených lokalit přibylo, jsou však menší než v minulosti.
Po hádce s dcerou přišel o domov. Skončil v azylovém domě
V další vyloučené lokalitě na roudnickém Sladkovského náměstí provozuje Naděje ve spolupráci s městem azylový dům. „Je zadlužený, nemá práci, nemá kde bydlet,“ popisuje jeho typického obyvatele Monika Legnerová, vedoucí roudnického odboru sociálních věcí.
Dům má přízemí vyhrazené pro muže, první patro pro rodiny s dětmi. „Máme tady úplné i neúplné rodiny a třeba také dědečka s vnukem. Podmínka, aby zde člověk mohl bydlet, je, že má individuální plán a spolupracuje se sociálním pracovníkem. Domlouvá s ním, co by chtěl zlepšit. Musí chtít svoji situaci změnit,“ popisuje vedoucí sociální pracovník azylového domu Josef Průša.
Azylový dům poskytuje přístřeší jen na tři měsíce. Poté lze pobyt prodlužovat, ale maximálně celkem na rok. Cílem je, aby se člověk mezitím postavil na vlastní nohy.
„Skončil jsem tu, protože jsem čtvrt roku ležel na LDN. Ještě předtím jsem nechal přepsat dům na dceru. S tou jsem se pak ale pohádal a neměl jsem kam jít,“ popisuje šestašedesátiletý Jiří Soukup, jak se do azylového domu dostal. Zůstat tu může do září.
Jiří Soukup v azylovém domě v Roudnici nad Labem bydlí již tři čtvrtě roku. Do září si musí sehnat vlastní bydlení.
Štětí se snaží lidi bez práce zaměstnat v komunálních službách
Dvanáct kilometrů východně od Roudnice leží devítitisícové průmyslové město Štětí. Také zde je sociální vyloučení zásadní problém. Týká se celkem čtyř stovek místních obyvatel (zhruba polovina z nich jsou Neromové), kteří žijí v šesti různých lokalitách.
Podle místního konzultanta Agentury pro sociální začleňování Karla Straky město s vyloučením obyvatel celkem úspěšně bojuje. „Mám pocit, že to, co se nedaří někde ani po třech letech, se tady ve Štětí podařilo už během druhého roku, kdy tu agentura působí. Rodinám se individuálně pomáhá. Obec spolufinancuje domovníky a zajišťují se tak veřejné prostory v domě i jejich okolí, takže změna je dobře viditelná,“ říká Straka.
Obec provozuje ubytovnu a dvě bytovky se sociálním nájemným. Ačkoli je celý areál poblíž centra, od ostatních domů jsou sociálně vyloučení obyvatelé odděleni. Komplex se totiž nachází v budovách bývalých dělnických ubytoven, kam byly v devadesátých letech vystěhováváni neplatiči.
Co je sociální vyloučení?Sociálně vyloučení obyvatelé se potýkají s materiální deprivací, bariérami na trhu práce a trhu s bydlením, omezeným přístupem k veřejným službám, nízkou politickou participací a v řadě případů i s prostorovou segregací a stigmatizací lidí, kteří v těchto podmínkách žijí. V českém kontextu, kde ve více než polovině lokalit tvoří většinu Romové, se k tomu přidává i etnická diskriminace. |
Většina obyvatel ubytovny i sociálních bytů je bez práce. „Přes čtyři sta lidí je tu nezaměstnaných více než rok. Je tu velká továrna, takže to zdánlivě vypadá, že je práce dost, ale v poslední době hodně pracovních míst ubylo. Takže člověk, který je trochu problémový, a třeba jednou do práce nedorazí úplně čistý co se týče alkoholu, je prakticky nezaměstnatelný. Snažíme se proto co nejvíce lidí zaměstnat v komunálních službách,“ vysvětluje místostarosta Štětí Miroslav Andrt. „Alespoň se s těmi lidmi nějak pracuje, vedou se k režimu a pravidelnosti,“ dodává.
Čtyřicetiletý Patrik, který nás vítá u vchodu do obecní ubytovny, má štěstí. Obec ho před rokem zaměstnala jako domovníka. Dětství údajně strávil po ústavech a v dospělosti se brzy dostal do dluhů, na ubytovně žije od pětadvaceti, tedy už patnáct let. Práce domovníka ho baví. „Když je tady nějaké řvaní nebo někdo dělá nepořádek, tak zakročím,“ říká. Nicméně vážnější problémy zde prý nejsou časté. V přízemí budovy je totiž policejní stanice s 24hodinovým provozem, takže ubytovna i její okolí jsou stále pod dohledem.
V přízemí je jedna místnost pro akutní případy. „V zimě když městská policie někoho najde na ulici a není vyloženě podnapilý, tak má šanci tady přenocovat, umýt se a dát se do pořádku,“ vysvětluje Andrt.
Domovník, pan Demeter, se svojí ženou dohlíží na pořádek v jednom z domů se sociálními byty.
Zástupce Agentury pro sociální začleňování si spolupráci s městem Štětí pochvaluje. Podle Straky se zde daří dostávat děti z vyloučených lokalit do škol a do předškolní přípravky.
„Je tu velmi dobrá participace lidí na vlastním bydlení. V každém domě je domovník a domovní výbor, který má pravidelné schůze,“ říká. Pozitivním krokem podle něho jsou i maličkosti, třeba že si místní před domem sami postaví lavičku. Daří se podle něj i měnit pohled majority. „Stěžují si stále. Ale zatímco před pár lety nadávali obecně na „Cigány“, teď pojmenují konkrétní problém. Třeba, že jim vadí vandalové,“ uzavírá Straka.
