Právě začaly prázdniny. Těšila jste se po tom hektickém roce?
Moc. Letošní rok byl náročný, ale jinak než obvykle. Byl velmi cenný v tom, že nás v době pandemie donutil jinak přemýšlet o výuce. To by bez pandemie nenastalo. A věřím, že až koronavirus přestane být naším společníkem, že se nevrátíme do starých kolejí, nové přemýšlení podržíme a nebudeme se chtít uvrtat zase v těch zajetých a opravdu zatuchlých stereotypech. Moc bych si to přála.
Jaký ten uplynulý školní rok byl, jak byste ho popsala?
Rozhodně jiný než všechny, které jsem zažila. Když jsme loni na jaře zahajovali distanční výuku, byla to pro všechny nová zkušenost, pro pedagogy, děti i rodiče. Naše škola navíc působí v lokalitě, kde je řada dětí ze sociálně vyloučeného prostředí, a i s tím musíme pracovat. Nastavili jsme si pravidla vyučování, aby děti i rodiče věděli, jak vše bude probíhat, jaký bude mít výuka řád. Postupně se situace stabilizovala. V tomto školním roce jsme už byli připraveni. Některým rodinám jsme půjčili počítač i další věci. A musím říct, že nebylo žádné dítě, s nímž bychom nebyli v kontaktu. Minimum dětí, jednotlivci, se do distanční výuky nezapojilo, takže probíhala jinou formou. Děti docházely na konzultace a dostávaly úkoly v papírové formě.
Marie Gottfriedová
|
Nemáte ztíženou pozici i tím, v jaké jste lokalitě, bez ohledu na to, jestli se učí, či neučí distančně?
Samozřejmě máme. Často se nemůžeme opírat o spolupracující rodinu, zázemí. Přemýšlíme trochu jinak – jak vzdělávat tady a teď, jak bořit bariéry dané prostředím, ze kterého děti vycházejí, a nesmíme dopustit, aby jimi byly poznamenány. Máme na škole 320 dětí, asi třetina jsou Romové a asi 50 děti s poruchami učení, autismem, těžkým tělesným či mentálním postižením či kombinacemi poruch. To ale vnímám jako velké obohacení. Setkávají se tu děti s různými talenty, ale i handicapy, a právě tou rozdílností se mohou vzájemně obohacovat. Zažívají, že i handicapovaný spolužák jim může být parťákem. To je pro život důležité.
Ředitelkou jste tu šestnáctý rok. Jak se změnilo vnímání školy za vašich začátků a dnes?
Hodně. Myslím, že se veřejnost víc a víc o vzdělání zajímá. Rodiče si zjišťují informace o škole, kam své dítě chtějí přihlásit. Proměňují se i výukové metody, učí se daleko zajímavěji, kreativněji. V dobrých školách, kde o výuce přemýšlejí, se víc dbá na to, aby učení děti bavilo. Proměňují se i vztahy ve školách. To považuji za naprostý základ úspěchu v naší práci. Učitel by neměl být jako mocný úředník, který nařizuje, vydává instrukce a odměňuje, nebo trestá. Škola by měla mít dobrou atmosféru, kde učitelé respektují žáky a naopak, pomáháme si, podporujeme se. Takový přístup dětem školu otevírá a vytváří prostředí důvěry. Ve škole není strach, a tudíž se děti s větším elánem a chutí učí novým věcem. Spoustu nového nám přinesla i doba koronavirová.
Co konkrétně?
I my učitelé jsme se toho museli spoustu naučit. Troufnu si říct, že v oblasti pedagogického sebevzdělávání jsme udělali takový pokrok, jaký jsme neudělali za posledních deset let. Myslím, že nešlo jen o technologie, ale začali jsme víc přemýšlet i o tom, co učit a jak. Museli jsme vybrat takový obsah učiva, který je nosný, který potřebujeme a na kterém budeme dál stavět. Byli jsme ti, co obrazně řečeno třídí zrno od plev. Zbavovali jsme učivo balastu, kterému se za normální situace bohužel hodně věnujeme, protože to tak máme vžité. K této změně nás koronavirus velmi postrčil.
Myslím, že uplynulé dva školní roky nás všechny posunuly i k tomu, co nazýváme kompetence nebo životní dovednosti, a ty by měly školy u dětí rozvíjet. Vybavit děti nástroji, které budou v životě potřebovat. A to nejsou výčty letopočtů a definice, to jsou dovednosti jako třeba umět komunikovat, vyjádřit svůj názor, argumentovat, naslouchat druhému, hledat si a třídit informace, samostatně přemýšlet a spolupracovat. Dítě, které bude umět pracovat s jazykem, dokáže se vyjadřovat, porozumí přečtenému textu, na tom bude v životě lépe než dítě, které vám s přehledem předříká vyjmenovaná slova, ale praktické jazykové dovednosti mu chybí.
Dostanou to děti u vás ve škole?
Snažíme se o to. Vlídnou atmosféru a ovzduší důvěry vnímáme jako základní pilíř všeho, co se ve škole odehrává. Víme, že s chutí dítěte ráno vstát a jít do školy stojí a padá celý vzdělávací proces. S dětmi diskutujeme, žádný problém nezametáme pod koberec, snažíme se je pochopit a povzbudit. Každý den jich za mnou přijde několik s různými dotazy, trabli a věcmi, které je tíží. Nebojí se svěřit a kolikrát jsou to opravdu věci velmi citlivé. Stejný vztah založený na důvěře a partnerství se snažíme navazovat s rodiči. V případě romských to platí dvojnásob. Jestliže romská maminka nebude mít důvěru ke škole, tak se nemůžeme dobrat žádné spolupráce. Rodiče nám mohou poradit, jak máme na jejich dítě jít, protože oni ho znají nejlépe.
Jaký byl návrat dětí do školy po distanční výuce?
V první řadě bylo na všech patrné, jak se do školy strašně těší. Řekli jsme si s kolegy, že nebudeme výuku pojímat jako dohánění učiva, psaní testů a prověřování znalostí. Věnovali jsme se spíš vztahům, jejich podpoře a znovuoživení. Do programu jsme zařazovali spoustu aktivit, které podporovaly soužití dětí, aby si mohly užívat, že jsou zase spolu.
Jaké jste rozdali na vysvědčení známky? Poznamenala distanční výuka znalosti?
Známky jsme nerozdali, děti hodnotíme slovně. Před pandemií jsme využívali kombinaci slovního hodnocení a známek, teď jsme přikročili výhradně ke slovnímu hodnocení a pravděpodobně u této formy i zůstaneme. Nejsem zastánce teze, že doba koronavirová generuje hloupější a méně vzdělanou generaci dětí. Děti sami říkají, že se daleko více rozvinuly ve své samostatnosti a zodpovědnosti. Že se teprve teď naučily organizovat si školní práci, udělat si denní plán, rozvrhnout si, čemu se budou kdy věnovat. A co je daleko důležitější, a to mi potvrdilo mnoho z nich, že jim došlo, že za své vzdělávání jsou zodpovědní oni sami. Po stránce vzdělávací o děti opravdu strach nemám.
Co byste dělala, kdybyste nebyla učitelkou?
Mým snem bylo stát se lékařkou a jet do Afriky léčit malomocné. Můj život se ale vyvíjel jinak, na medicínu mě nevzali, tak jsem začala studovat pedagogickou fakultu. A nelituji. Cílem mým a mých kolegů je neznechutit dětem učení, naopak jim ho představit jako něco lákavého, zajímavého, obohacujícího. A v každém z nich najít nějaký talent a ten rozvíjet. Aby každý zažil úspěch bez ohledu na to, z jakého zázemí pochází.
