„V tom roce 2006 jsem jel na pohovor jako bezdětný chlápek bez zásadních životních zkušeností. Jakmile jsem ale do děcáku vstoupil, dýchlo to na mě a já věděl, že jsem tam správně. Tu práci miluju,“ vypráví v útrobách litvínovského zimního stadionu. Ne náhodou právě tady. Je jedním z nejvýraznějších fanoušků zdejšího hokeje, několik let dokonce v pozici předsedy fanklubu.
Dostali se k nám sourozenci, o které se musela starat nejstarší z nich – pětiletá holčička. Vařila pro ně, žebrali, ojídali kytky. To jsou tak silné věci…