"Stopa Beggie, stopa," zavelel své čtyřleté fence Jan Honzík, když se vydal po 20 hodin staré stopě poraněného jelena. "Pomalu Beggie, pomalu," domlouval jí vzápětí, když s nosem u země doslova vystřelila vpřed.
V celé zemi je takových psů asi pět set. U Doubice jich dohledávalo poraněného jelena osm.
Pro každého museli myslivci den předem vytvořit jeho vlastní trasu. Je na to speciální pomůcka - kolečko, na které se připevní spárky neboli běhy zastřeleného jelena s kopýtky a s nímž se zanechávají v terénu pachové stopy.
Stopa pro Beggie měla číslo 7 a jako všechny ostatní začínala zlomenou větvičkou stromu. Zálomek označuje místo, kde zvíře bylo postřeleno. Stačilo, aby se pán k větvičce sehnul, dal k ní ruku a Beggie už věděla, co dál.
Podle pravidel z trasy neuhnula o větší vzdálenost než 8 až 10 metrů. Tak je dlouhé vodítko. Beggie je zkušená, vyhrála už několik soutěží, naposledy byla nejlepší ze všech psů v národních parcích.
Psům jde i o život
Když pán podle chování psa ví, že místo, kde jelen leží, už je blízko, zastaví se. V tu chvíli musí psa vypustit. Beggie zakrátko jelena objeví, vzápětí se vrátí a štěkáním pánovi oznámí, že ví, kde úlovek je.
Beggie je takzvaný hlasitý oznamovač. Kdyby začala štěkat už přímo u jelena, byla by pes hlásič.
"Na konci jelena nesmí začít trhat, to by byl malér. Tito psi poraněnou zvěř svým pohybem jenom drží na místě, dokud nepřijdeme," doplňuje šéf tamní chovatelské oblasti barvářů Josef Jeřábek.
Je to nelehký úkol, protože poraněná zvěř bojuje ze všech sil. Občas se tak může i stát, že pes zemře.
"Všichni o ně máme strach, k jejich životu to ale patří," dodal Jeřábek.
