Jako mladá bydlela Evdokie Havlíčková, rozená Šmorniva Evdokie Hrihorijevna, v asijské části tehdejšího sovětského města Gurjev, nyní Atyrau na západě Kazachstánu. Do školy chodila přes hraniční řeku Ural do evropské části města. Do Rudé armády nastoupila jako sestra ve svých osmnácti letech. Na to, zda chce, se jí nikdo neptal.
„Na frontě jsem první měsíce víc plakala, než pomáhala. Nebyla jsem zvyklá na takové bombardování a takový počet mrtvých, raněných a to množství krve,“ vylíčila Havlíčková.
Na druhou světovou válku příliš vzpomínat nechce. „Co na ní bylo nejhorší? Všechno! Na co máte vzpomínat, to je samý rachot, střelba, samí mrtví a ranění. Nic na válce není dobrýho. Jsem ráda, že je to za námi. Byla to bída, bylo to trápení. Třeba kolikrát rozbombardovali kuchyň, neměli jsme co jíst,“ poznamenala.
Své vzpomínky se snažila co nejvíce vytěsnit. „Za těch sedmdesát let všechno vyprchá,“ říká. Válečná zkušenost je navíc podle ní nepopsatelná. „To člověk musí zažít. Když to člověk sám nezažije, tak nemá tu představu a nepochopí to,“ tvrdila.
Na konci války pracovala v nemocnici v Kyjevě. Kvůli zranění střepinou byla převelena jako doprovod raněných. „Nechali mě tam. Nemohla jsem moc dělat zdravotnickou práci, tak mě dali k telefonu,“ vysvětluje.
Manžel ve válce přišel o nohy
V Kyjevě potkala svého budoucího manžela, podkarpatského Rusína a vojáka předválečné Československé armády Vasila Hlučka, který ležel zraněný v nemocnici. Přestože v nemocnici nepobyl dlouho, stačilo to k tomu, aby se vzali.
Když se ale Evdokiin manžel vrátil na frontu, šlápl na minu, která mu utrhla obě nohy. Dostal se opět do kyjevské nemocnice.
„Odtud jsme jeli do Čech. Zprvu jsme byli v Hořicích v Podkrkonoší, kde byla vojenská ozdravovna,“ uvádí Havlíčková.
Díky sňatku v Kyjevě se vyhnula problémům se sovětským velvyslanectvím a mohla si požádat o československé občanství. Zbavila se tak byrokratických nepříjemností, které byly známé z jiných manželství se sovětskými občany. Pomohlo jí i to, že se starala o válečného invalidu.
Život to nebyl jednoduchý, peněz bylo málo. Manžel dostal trafiku, ale nemohl moc pracovat.
Je stále veselá, povídavá a čilá, říká terénní pracovnice
Po smrti Vasila Hlučky se Evdokie Havlíčková vdala podruhé. „Chtěla jsem vyzkoušet, jaké je manželství se zdravým mužem,“ poznamenala s lehkým sarkasmem. Manželství totiž dlouho nevydrželo. Evdokie Havlíčková pak už raději žila sama.
V Ústí nad Labem bydlela u své dcery ještě minulý rok, dnes leží na sociálním lůžku ve střešovické Ústřední vojenské nemocnici, kde je v péči terénní pracovnice Dany Vrtiškové.
„Paní Havlíčková už tu zůstane do konce života. Je stále veselá, povídavá a čilá,“ prozradila Vrtišková.
Osud Evdokie Havlíčkové zaznamenal digitální archiv Paměti národa. Sdružení Post Bellum v jeho rámci pořádá projekt Příběhy 20. století, který shromažďuje zapomenuté pamětníky zlomových okamžiků minulého století v Česku.
