Jste zkušený praktik, které problémy ve vašem oboru nyní vidíte?
Módním hitem posledních let je, že se klade maximální důraz na rychlost justice, ale u toho se trochu zapomíná, aby rozhodnutí bylo také správné a spravedlivé. Někdy se v legislativních návrzích právě ta rychlost hodně zdůrazňuje, což není dobře. Také vidím, že se někdy práva obviněných zmenšují.
Na podobné téma jste prý mluvil i v proslovu před dvěma a půl tisíci vašich kolegů při přebírání ocenění Právník roku.
Ano, a vzbudil docela diskuzi. Řekl jsem, abychom si všichni uvědomili, že k právnímu státu máme ještě daleko. Menší kus už jsme ušli, ale ten větší je před námi. Souboj o dodržování lidských práv bude vždycky nekonečný. Největší nedostatek vidím v nerespektování práv obviněných, přitom platí, že jsou-li pochybnosti, má se rozhodovat ve prospěch obviněného. Také nemůžeme chtít, aby právo bylo jediným a hlavním regulátorem chování lidí.
Vzpomenete si na nějaký zajímavý případ, který jste obhajoval u soudu?
Vzpomínám si na situaci člověka, který byl spolu s dalšími lidmi obviněn z vraždy. Byl vystaven pět let soudnímu jednání a nakonec zproštěn viny. Jenže to stigma si nese celým životem, protože okolí dělá jen malé rozdíly mezi obviněním a odsouzením. Byl to obrovský zásah do života toho klienta. Další muž, kterého jsem obhajoval, strávil 16 měsíců ve vazbě, přitom nic neudělal. V těchto věcech by měl právní stát s vazbami a trestním stíháním zacházet jako se šafránem.
Hrozilo nějakému vašemu klientovi doživotí?
Situace byla ještě horší, protože před rokem 1990 jsem hájil několik klientů, kterým za vraždu hrozil trest smrti. Když čekáte na konečný verdikt soudu, tak to je i pro obhájce stresující situace. Strašný pocit. Několikrát jsem si pokládal otázku, co kdyby měl lepšího obhájce, který by ho obhajoval lépe? Naštěstí to nikdy trestem smrti neskončilo, ale vypjaté situace to byly.
Kolik máte nyní práce? Projevila se nějak krize i v advokacii?
Já mám práce více, protože i krize přinesla mnoho dalších klientů. Dříve byly exekuce a insolvence jen okrajovou agendou advokátů, dnes je těch dlužníků a věřitelů mnohem více a potřebují právní pomoc.
Jiří CísařNarodil se před 57 lety v Litoměřicích, studoval gymnázium v Lovosicích, následně právnickou fakultu univerzity Karlovy v Praze, v Ústí žije 32 let, od roku 1984 pracoval v advokátní poradně, od roku 1990 je soukromým advokátem. Je předsedou sekce pro trestní právo v advokátní komoře a členem komise při ministerstvu spravedlnosti pro trestní řád a zákoník. Cenu Právník roku 2014 v oblasti trestního práva získal za dlouholetou a důslednou obhajobu klientů v trestním řízení. Cena spojuje všechny právnické profese od soudců, přes advokáty až po pedagogy. |
V poslední době se veřejnost proti právníkům hodně ohrazuje. Nejdříve to byli exekutoři, pak soudci se svým zvýšením platů a naposledy advokáti, protože stát od odsouzených vymůže asi jen tři procenta nákladů za obhájce ex offo. Jak to vnímáte?
Je to populismus. Lidé to rádi slyší a politici potřebují své voliče, v tom vidím důvod tohoto vývoje. Například radikální a necitlivý zásah ministerstva spravedlnosti do advokátního tarifu, který se měl dotýkat jen formulářových žalob typu vymáhání dluhů za jízdu načerno, nakonec také do značné míry znemožnil poskytovat službu i dlužníkům, či těm, proti komu se ta exekuce vede. Protože se tam daly jen stokorunové odměny a to advokát nemůže dělat masově, protože by to neunesla jeho kancelář. Nic se nemá přehánět, vše má být v rovnováze, ale dnes se to kyvadlo vychýlilo do polohy, kdy je dlužník téměř oslavován a zlý je ten exekutor nebo advokát, který za svého klienta vymáhá dlužné peníze.
Jak jste sledoval výměnu ministryně spravedlnosti Heleny Válkové?
Jde pouze o politickou záležitost, která nemá s odborností nic společného. Ministerstvo by se mělo pohybovat v relativně konzervativním, konzistentním justičním prostředí a výměna ministrů není dobrá.
A jaký máte názor na amnestii bývalého prezidenta Václava Klause?
Amnestie je předmětem vášní, ale je to výsostné právo prezidenta. Podle mě ji stačilo vyhlásit a dále nekomentovat, pak by nad tím tolik nikdo nediskutoval. Já ji pokládám za správnou, protože není možné, aby někoho stíhali patnáct let. Já měl případ, kdy otec přivedl ke mně do kanceláře stíhaného šestnáctiletého syna a měl přání, aby se řízení protáhlo, aby syn alespoň odmaturoval. Ten člověk je dnes inženýrem a jeho stíhání skončilo až po 17 letech, tedy většinu života byl stíhán, přitom nešlo o žádnou extra závažnou záležitost. U nás v severních Čechách jsou takové případy obvyklé. Není se ale čemu divit, například jeden čas byl u Okresního soudu v Chomutově jen jeden soudce, a to předseda soudu! To bylo něco neuvěřitelného, v takové situaci je jasné, že se případy táhnou několik let.
