Povodně 2002: Lidé odmítali opustit Terezín, pak se nestačili divit

Záchranáři v Ústeckém kraji museli před deseti lety bojovat s lidmi, kteří i přes hrozbu velké vody nechtěli opustit své domovy. Věřili, že povodeň až k nim nedorazí. Poté je museli hasiči nebo strážníci vysvobodit pomocí člunů. Své domovy musely opustit tisíce Severočechů. Někteří přesto zůstali.

"Ještě v pátek 16. srpna jsem projížděla městem tím hrozným vojenským obojživelníkem, co jezdí na kolech i na vodě, a z města jsme odvezli 52 lidí. U domů přitom byly zaplavené dveře, že nešly otevřít," vzpomíná na deset let staré zážitky starostka Terezína Růžena Čechová.

14. srpna 2002

9 hodin - probíhá evakuace Terezína a Bohušovic nad Ohří na Litoměřicku, každé z těchto měst má kolem dvou tisíc obyvatel.

10 hodin - ústecký magistrát uvažuje o radikálním postupu proti těm, kteří neuposlechli výzev k evakuacím. Domy zatím  opustilo jen asi 20 lidí,  evakuace ve městě se přitom má týkat zhruba 6 000 osob.

11 hodin - začala nucená evakuace děčínské čtvrti Vilsnice.

11.30 hodin - v Ústí zatápí voda kruhový objezd u řeky Bíliny. Slilo se Labe a Bílina. Voda proniká k hlavnímu nádraží. Zavřen je most Edvarda Beneše přes Labe.

13.30 hodin - uzavřen je i druhý ústecký most, Mariánský. Čtvrť Střekov na pravém břehu Labe je takřka odříznutá od centra, spojení zajišťuje jen železniční most.

14 hodin - řeka Labe vstupuje do krajského města. Pomalu vtéká do čtvrti Předmostí, hladina má výšku zhruba 830 cm.

13.15 hodin - Tyršův most v Děčíně je uzavřen.

15 hodin - začíná evakuace 1 600 lidí v Děčíně. Do města má přijet na výpomoc vojenská posádka z Mariánských Lázní. Ve městě zkolabovala doprava.

15.45 hodin - uzavřen je most v Litoměřicích. Labe stále stoupá.

Nejhorší podle ní byli starší lidé. "Třeba pan Zelenka na nás z okna při evakuaci volal, že má dost zásob a že nikam nejde. Odejít odmítali i další. Všichni tvrdili, že se voda do Terezína nemůže dostat. Že město ochrání hradby, že tady voda nikdy nebyla," připomíná Čechová velký omyl obyvatel Terezína.

I v Litoměřicích se našli lidé, kteří ze stejného důvodu evakuaci odmítali.

"Jeden pán žil v ulici, kde se voda dala předpokládat. Pořád ale tvrdil, že k němu voda nemůže. A i kdyby, může odejít zahradou, která je ve svahu. Když jsme ho odváželi na člunu, zahrada už byla pod vodou. Nikdo si tehdy nedovedl představit, kolik vody tu bude," vypráví ředitel strážníků v Litoměřicích Ivan Králik.

Napočítal 62 evakuovaných, pak přestal

Městská policie v roce 2002 ještě neměla motorový člun. Potraviny nebo pohonné hmoty do elektrických centrál rozvážela díky soukromníkům, kteří své čluny tehdy nabízeli. A také je dávali k dispozici pro evakuaci.

"Já jsem k tomu byl zprvu skeptický. Vždyť spousta lidí odešla, když viděli, co hrozí. Tak jsem nepočítal, že by doma někdo zůstal. Pak jsme na člunu odvezli prvního člověka. Pak dalšího. Dodnes si pamatuji, že jsem je počítal k číslu 62. Pak jsem s počítáním přestal," vzpomíná Králik.

Lidé se ale poučili. "Když pak přišla v roce 2006 menší povodeň, nikoho jsme už k evakuaci přemlouvat nemuseli. Lidé už si sami balili," poznamenal Králik.

"Kamarádka řekla, ať nikam nechodím"

Někteří lidé ale v roce 2002 přes všechnu snahu záchranářů povodně prožili doma v Terezíně.

"Měla jsem fretku a pejska. Kam bych s nimi šla? Raději jsem zůstala. Strach, že se mi něco stane, jsem neměla," říká důchodkyně Alena Šumová, která dnes žije v Českých Kopistech.

V rozhodnutí zůstat ji utvrdila kamarádka, která už měla podobnou zkušenost za sebou. "Když se objevily zvěsti o velké vodě, volala jsem své kamarádce do Hranic na Moravě. A ta mi řekla, ať nikam nechodím. Ať si udělám zásoby vody, jídla a zůstanu doma," svěřuje se.

Doma se pak musela uskromnit. V bytě nešla elektřina, a tedy ani lednice či televize. "Věřila jsem, že se nic nestane, že to náš dům vydrží. Měli jsme tenkrát v přízemí obchod, ten byl zatopený. Ale já byla v patře, koukala jsem se z okna, jak stoupá voda, a byla jsem pořád klidná," vypráví Šumová.

Deprese a úzkost podle ní přišla až poté, co voda opadla a odkryla se celá zkáza. Ale přestože na dny, kdy Terezín mizel pod vodou, nevzpomíná po deseti letech úplně ráda, rezolutně tvrdí, že kdyby bydlela ve stejném domě, ani dnes by se nerozhodla jinak. V Českých Kopistech by ale velké vodě odolávat nechtěla.

"Tady není kam utéct, je to přízemní baráček a tehdy tu bylo vše pod vodou. V Terezíně jsem se nebála, tam se dalo utéct pořád ještě na půdu," dodává.