„Máme chatu hned vedle, ale nebojím se tady. Nestraší tu. I když je pravda, že já se svými vnoučaty si někdy v noci vezmeme lampiony a jdeme nahnat strach sousedům,“ usmívá se Valový.
Pozemek pro zahradu si vybral v roce 1979. „Dříve tady byla jen zeď a nic jiného, až v roce 2006 město památku opravilo,“ říká Valový.
Rekonstrukce stála milion a půl. Bylo třeba vyvézt tuny odpadu, vchod do kamenné podstavy byl vybaven dřevěným schodištěm a do nitra šibenice byla instalována vyvýšená prkenná paluba.
„Při opravě se tam našlo několik kostí. Byly to dlouhé stehenní kosti, ale zajímavé je, že se nenašla ani jedna lebka,“ vypráví Valový.
Ústecký archivář Vladimír Kaiser si na tyto okolnosti přímo nevzpomíná, ale připouští je. „Je to možné, oni tam ty oběšence nechali dlouho viset. Čekali, dokud sami nespadli. Je možné, že z nich pak odpadávaly kusy těla a pak se v tom hrabali jezevci, lišky a divoká prasata a nebožtíky kolem zahrabali,“ míní Kaiser.
Druhou variantou je, že šlo o pozůstatky lidí, kteří zemřeli po náletech na konci druhé světové války. Na Větruši, kde se historické popraviště nachází, byly vojenské zákopy a mělo tam své opevnění dělostřelectvo.
Kolik lidí na popravišti zemřelo, není jisté
I samotné popraviště je zahaleno tajemstvím. Neví se přesně, kolik lidí na něm zemřelo ani jakým způsobem. „Pídil jsem se po tom, ale vím jen to, že tu byla šibenice a také zde stínal hlavy kat,“ uvádí Valový, jenž má na své dřevěné garáži nápis „U Kata“.
Podle badatelského magazínu Moskyt.net bylo ústecké popraviště univerzální. To znamená, že se tam nejen věšelo, ale i stínalo, upalovalo a lámalo kolem. Archivář Kaiser připouští až na upalování všechny možnosti.
„Upalovaly se jen čarodějnice a my v Ústí měli jen jediný čarodějnický proces v roce 1771 a ten v té době už neskončil trestem smrti,“ poznamenal.
Vykonání trestu smrti se lišilo podle druhu trestného činu. „Třeba za zamordování novorozence byla matka zahrabána zaživa a její srdce bylo probodnuto kůlem,“ řekl Kaiser.
Lámáni kolem zase byli loupežníci, kteří někoho zabili. „Odsouzeného dali na špalky a házeli po něm kolem tak, aby mu zlámali všechny údy. Kat do něj třískal, dokud mu kosti nekřuply, pak toho živého, ještě vláčného zločince, spletli do kola a to vztyčili na štangli. On tam pak umíral třeba den,“ popisuje Kaiser.
Podle něj se ale v Ústí popravovalo vzácně. „Ne, že by tu byli hodní lidé, ale žilo jich tu málo. V té době to bylo maximálně 1 500 obyvatel. Lidé sice často kradli, ale za to se nepopravovalo,“ poznamenává historik.
Ústí si kata půjčovalo
Počet výkonů trestů smrti v Ústí nelze přesně určit. Nejsou žádné písemné záznamy, žádné soudní knihy. „Odhaduji, že mohlo být do deseti poprav. Ústí nemělo ani svého kata, půjčovalo si ho z tehdy mnohem větších Litoměřic,“ dodal Kaiser.
O něco konkrétnější je jen zápis, podle kterého byli na této šibenici v roce 1680 oběšeni čtyři muži. Nejspíše šlo o poslední vykonaný trest smrti v Ústí. V 18. století začal fungovat krajský soud v Litoměřicích, který měl na starosti hrdelní zločiny.
„Rozsudky smrti se už pak vykonávaly v Litoměřicích. Do začátku 19. století se konaly veřejně někde na náměstí, pak už to bylo na dvoře věznic,“ upřesnil Kaiser.
Když město před devíti lety popraviště opravovalo, doufalo, že by z něj mohl být další tahák pro turisty. Ovšem moc návštěvníků k němu podle Valového nezavítá. Jen omladina u něj pořádá mejdany.
„Až na můj popud sem dali odpadkové koše, ale stále tu chybí nějaká cedule s informacemi,“ postěžoval si Valový.
