„Ve své době to byla skutečná superstar, jejíž věhlas přesahoval hranice Rakouska-Uherska,“ říká autor výstavy Jakub Mráček.
Payer (1841 až 1915) už při studiích vojenských škol ve volném čase vyrážel na neprozkoumané alpské vrcholy. Během několika let jich zdolal nejméně 60, z toho 43 bylo prvovýstupů.
„Alpy i podrobně mapoval, čehož si všimli jeho nadřízení. A protože šlo o oblasti, které byly kvůli válce s Itálií vojensky důležité, armáda ho přesunula z bojiště k práci pro Vojenský zeměpisný ústav ve Vídni,“ líčí Mráček kariérní vzestup rodáka ze Šanova, který je nyní částí Teplic.
Jako voják si Payer vysloužil ostruhy v bitvě u Custozy v roce 1866. Traduje se, že obsadil italské dělo, otočil ho a střílel s ním do nepřátel. Byl za to povýšen na nadporučíka.
Výprava objevila Zemi Františka Josefa
VýstavaVýstavu Julius Payer - nejslavnější teplický rodák, si lze prohlédnout v Jízdárně teplického muzea až do 10. ledna. |
Největší slávu však Payerovi přinesly polární výpravy, hlavně ta poslední z let 1872-74. Jejím cílem bylo najít severovýchodní cestu do Asie, o což se už dříve pokoušeli Hudson či Barents.
„Payerova loď Tegetthoff zamrzla v ledu a s ním driftovala oceánem. Výprava tak ověřila, že hypotéza o Golfském proudu, který by ohříval tuto oblast, je mylná a severovýchodní cesta se pro obchodní účely použít nedá. Strávili tam dvě léta a dvě zimy, takže viděli, že to není jednorázová zkušenost,“ přibližuje Mráček průběh expedice.
Přestože se severní cestu kolem Asie najít nepodařilo, přínosem bylo objevení Země Františka Josefa, jednoho z posledních neznámých velkých kusů země.
„Úspěchem ale bylo i to, že až na Čecha Otu Kříže přežili všichni. Zvládli dvě zimy ve velmi nehostinných podmínkách,“ upozorňuje autor výstavy.
Kvůli zpochybňování výpravy odešel z armády a začal malovat
Návrat výpravy do Vídně byl triumfální, protože po dvou letech už nikdo nevěřil, že jsou její členové ještě živi. Brzy se však ozvaly závistivé hlasy z rakouské armády, jež existenci objevených území zpochybňovaly.
„Payer tomu čelil tak, že sepsal dlouhý cestopis, kde vše podrobně líčí. Přesto tyto pochybnosti Payera ranily natolik, že odešel z armády a začal malovat obrazy, zejména s polární tematikou,“ poukazuje Mráček na přerod dobrodruha v profesionálního malíře.
„Payer však nezačal malovat ze dne na den. Už při alpských výpravách hodně tvořil, navíc trénoval malbu jen v tenkých rukavicích, aby si jeho prsty zvykaly na polární podmínky,“ poukazuje Mráček.
Přestože byl Payer prvním malířem s polárními zkušenostmi a za svá akademická díla získával ocenění na mnoha výstavách, zájem veřejnosti a kupců nebyl takový, aby se malováním mohl uživit.
„V té době se už rozšiřovala fotografie a lidé toužili po autentických snímcích, nikoli po obrazech. Payerův styl byl navíc akademický, což v době rozmachu impresionistů působilo zastarale,“ přibližuje Mráček, proč Payer nakonec požádal o armádní výsluhu, kterou předtím odmítal, stejně jako ona odmítala jeho objevy.
Chtěl doplout v ponorce k severnímu pólu
Julius Payer se musel vypořádat i se změnami v osobním životě. Rozvedl se s manželkou, která si jej vzala po polární výpravě coby evropskou superstar a čekala, že se z nich stane hvězdný pár salonů.
„Payer byl ale introvert a své zážitky z výprav rád prožíval malováním, nikoli vyprávěním ve společnosti,“ zmiňuje Mráček jednu z příčin rozvodu.
Přesto měl známý polárník i na sklonku života řadu obdivovatelů, například norského objevitele Fridtjofa Nansena. Payer také stále uvažoval o expedicích, chtěl třeba v ponorce doplout k severnímu pólu. V tu dobu už ale nebyl v takovém kurzu ani kondici, aby mohl konkurovat o generaci mladším polárníkům.
