Bloky budov s náměstíčky, velkorysé byty, trolejbusová trať. Dnešní čtvrť se stavěla jako prototyp nových měst. Vývoj války z ní nakonec učinil jediný takto ucelený soubor.
„Osada měla tehdy fungovat jako samostatné město pod názvem HermannGöring-Stadt. Nakonec se ale propojila s Litvínovem a tento název se nepoužíval. Zůstala jen Osada či německy Siedlung,“ popisuje Jan Setvák z mosteckého muzea málo známou historii tohoto sídla.
V chemických závodech STW AG v Záluží u Litvínova, které patřily pod ve své době největší říšský koncern Reichswerke Hermann Göring, vyráběli Němci od roku 1942 z hnědého uhlí syntetický benzin. Říšské vedení se vzhledem k vývoji druhé světové války rozhodlo k výstavbě bydlení pro pracovníky chemičky, kterých byl nedostatek.
V architektonické soutěži na nové město zvítězil významný berlínský architekt Hermann Jansen, který se podílel na výstavbě mnoha evropských měst. V roce 1929 vyhrál i mezinárodní soutěž na vytvoření architektonického plánu pro nově budovanou metropoli Turecka Ankaru.
Stavělo se přímo v lese
Zkraje 40. let se pak u Litvínova začalo s výstavbou domů. Nikoli na zelené louce, ale přímo v lese na úpatí Krušných hor.
„Jednotlivé domy tak obklopovaly od začátku vzrostlé stromy. Spousta zeleně se dochovala do dnešních dnů, i když už ne v tak velkém měřítku. Čtvrť tvořily ucelené bloky, které zase tvoří malá náměstí a vnitrobloky,“ líčí Setvák.
„Ač na první pohled vypadají domy stejně, tak na ten druhý zjistíte, že jich existuje nepřeberné množství typů. Liší se třeba jen detaily, ale i typy a počty oken, balkony, počty pater, vnitřní dispozicí, některé mají podloubí. Minimální počet bytů v domě je čtyři, celkem jich je více než dvanáct set,“ přibližuje.
Podobných domů se stavěly v Sudetech i Německu v tu dobu stovky. Vždy se ale jednalo maximálně o jednotlivé ulice, nikoli o takto ucelený soubor. Osada tak je největší obytnou zónou postavenou v době 2. světové války v Německé říši a snad i v Evropě.
Byty budovali váleční zajatci
Na tehdejší dobu vznikly poměrně velkorysé, většinou třípokojové byty. I v dnešní době si uchovávají dobrý standard a patří k nejoblíbenějším lokalitám k bydlení ve městě. V některých domech jsou dokonce byty 5+1 či 6+1.
Ty se přidělovaly vysoce postaveným nebo zasloužilým pracovníkům chemičky, závodním doktorům, případně mistrům s velkými rodinami. Temnou stránkou historie Osady naopak je, že se na její výstavbě podíleli váleční zajatci, zejména Francouzi.
Válečný původ nezapřou domy ani dnes. Každý domovní vchod má svůj vlastní protiletecký kryt. Z něj vedly únikové cesty, které byly jen nasucho vyskládané cihlami a zasypané pískem.
„Kdyby se po zásahu bombou zablokoval východ, mohli lidé vylézt ven tudy. Dnes už jsou výlezy většinou zazděné a prostory krytů se používají jako sklepy. Na některých výlohách zavřených obchodů jsou zase dodnes vidět původní rolety. A všechny vodorovné nosné konstrukce domů jsou ze dřeva, protože ocel se za války používala hlavně na vojenské účely,“ dodává Setvák.
Osada měla i přímé silniční spojení s chemičkou a v roce 1944 tu začala také výstavba trolejbusové tratě. Ta se ale nakonec do provozu dostala až v roce 1946 a svému účelu sloužila jen třináct let.
I tak to ale byla další rarita – jezdily na ní trolejbusy, které sem přivezli ještě Němci z italského Milána a které byly po dobu války ukryté před nálety v okolních lesích.
