Libuše Nachtmannová přežila Ravensbrück.

Libuše Nachtmannová přežila Ravensbrück. | foto: Post Bellum

V odboji nosila v tašce vysílačku, pak šila umrlčí lebky na čepice SS

  • 2
Roudnická rodačka Libuše Nachtmannová skončila za války v koncentračním táboře za odbojovou činnost proti nacistům. V roce 1938 měla za sebou maturitní zkoušku a první měsíce studia farmacie v Praze, neblahé události kolem Mnichovské konference už ale zažívala v Roudnici.

„Bylo to první české město před Sudety, utíkali sem čeští uprchlíci z pohraničí. Všichni jsme se tehdy účastnili kurzů na obranu státu, a když vyhlásili mobilizaci, tak všichni muži běželi na nádraží připraveni bojovat za vlast,“ vzpomínala paní Libuše pro digitální archiv Paměti národa.

Díky svému členství v Sokole a skautu byla už v roce 1939 přizvána do odbojové skupiny Obrana národa. „Na jedné tancovačce se ke mně přitočil mladík a řekl: Potřebujeme tě. Věděla jsem, že je v Obraně národa,“ říká.

Jejím úkolem bylo zajišťovat přesuny vysílaček a radiotelegrafistů na nová místa. Doprovázela i odbojáře na útěku z protektorátu.

„Ti muži bydleli ilegálně v rodinách, kde ale nemohli být dlouho, protože hrozilo udání od sousedů. Večer jsem utvořila s odbojářem zamilovaný pár a převedla jsem ho do jiné rodiny. Páreček večer nebyl nápadný,“ vysvětlila Libuše.

Vysílačky se musely přesouvat po každém použití, aby je Němci nenašli. „Vysílačku rozebranou na součástky jsem uložila do nákupní tašky, na ni jsem dala třeba brambory. Žena s nákupní taškou nebyla ve městě nápadná, kdežto muž by vzbudil pozornost. Pánové tehdy nosili jen aktovky, ale do nich by se vysílačka nevešla,“ dodala.

Skončila v pracovním ženském táboře Ravensbrück

Němci nakonec Obranu národa rozkryli a její členy pozatýkali. V říjnu 1941 došlo i na Libuši Nachtmannovou.

Po výsleších bez soudu zamířila do koncentračního tábora Ravensbrück. V pracovním ženském táboře nedaleko Berlína byla vězněna až do konce druhé světové války. Nejprve odklízela sníh či skládala přivezené bedny s jídlem, později pracovala v továrně, kde šila slaměné boty pro hlídky v Rusku i kožichy pro důstojníky.

„Materiálem byly nejspíš kožichy ukradené Židům, často byly zkrvavené. Za noc jsme musely vyrobit tři kusy,“ poznamenala Nachtmannová. Ženy přišívaly i umrlčí lebky na čepice jednotek SS.

I v Ravensbrücku šlo ale o život. Na denním pořádku byly popravy, němečtí lékaři zde také prováděli pokusy na vězenkyních. Ze 130 tisíc žen, které prošly Ravensbrückem, jich nepřežilo 92 tisíc. Umíraly při práci i v plynových komorách, ale největší počet obětí měla na svědomí epidemie tyfu, přestože většina vězněných byla proti němu přeočkována.

Po návratu ji nepoznala ani matka

Na konci války Němci před postupující Rudou armádou tábor evakuovali a zhruba 20 tisíc vězňů vyrazilo na takzvaný pochod smrti. Libuši Nachtmannové se z něj podařilo uniknout. Uprchlých vězeňkyň se ujali Rusové a po karanténě kvůli hrozbě tyfu se v červnu 1945 vrátila do Roudnice.

„Maminka mě vyhlížela na nádraží, prošla jsem kolem ní, ale nepoznala mě. Tak jsem prošla znovu, zase se dívala skrz mě k vlaku. Vůbec mě nepoznala,“ popsala Nachtmannová.

Po válce se provdala, dostudovala farmacii a pracovala ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby v Praze-Ruzyni. Zemřela v roce 2013.

Osud Libuše Nachtmannové zaznamenal digitální archiv Paměti národa. Sdružení Post Bellum v jeho rámci pořádá projekt Příběhy 20. století, který shromažďuje zapomenuté pamětníky zlomových okamžiků minulého století v Česku.