Když se nynějšího starosty Stanislava Zaspala, jenž byl tehdy místostarostou a na všem se podílel, zeptáte, co se od té doby změnilo, pozitivní odpověď nečekejte. Dvaapadesátiletému muži se na čele zvýrazní vráska.
Radnice tehdy Romy v obci zapojila například do veřejně prospěšných prací, zavedli tu různé sociální služby. Později obec založila Technické služby, ve kterých zaměstnává místní.
Rozjela i vykupování bytů, ať už v dražbách, či přímo od soukromých vlastníků, ve snaze zamezit nekontrolovatelnému přílivu nepřizpůsobivých. Asi jen málokdo by zpochybňoval dobrou práci vedení obce.
„V roce 2013 tu situace byla opravdu stabilizovaná. A pak to ještě chvíli trvalo. Ale od roku 2016 došlo ke zhoršení,“ říká starosta Zaspal ve své kanceláři.
Za sebou má letecký snímek Obrnic, kde je nyní asi sedmnáctiprocentní nezaměstnanost a kde už poslali k zemi čtyři prázdné paneláky.
Vzápětí začne vyjmenovávat důvody. Do obce se vrací mnoho rodin, které před lety odešly do Anglie. Míří sem i další z jiných koutů republiky nebo třeba ze Slovenska. „Naše sociální pracovnice se i tyhle rodiny snaží podchytit, ale z jejich strany není sebemenší snaha o spolupráci,“ stýská si Zaspal.
Rodiče žádají, aby se děti nemusely ve škole učit
Pro příklad nového občana Obrnic stačí zaparkovat mezi nízkými paneláky a oslovit malého caparta, který jde ze školy. Je to výřečný druhák Kevin. „Bydlíme tu asi tři měsíce. Přistěhovali jsme se ze Slovenska. Ještě sem přijde taky můj strejda,“ vypráví. Doprovází ho prvňačka Maruška.
Oba působí roztomile. Slušnost jim není cizí, hlasitě se rozloučí. V zamávání jim brání bonbony, co si nesou.
„Chvíli počkejte. Ve čtvrté nebo páté třídě se to zlomí a bude konec,“ předpovídá skepticky starosta Zaspal a poukazuje na to, že ve zdejší základní škole si zaměstnanci užijí své. Evidují třeba žádosti od rodičů, aby se jejich potomek nemusel učit.
A začínají se prý množit další problémy. „Velkou potíží jsou případy, kdy nájemník platí za služby a posílá peníze vlastníkovi, ale ten nezaplatí. Snižuje se počet slušného obyvatelstva. Nemáme žádnou inteligenci,“ vypočítává Zaspal.
„Kdyby tu žili jen starousedlíci, je klid,“ rozmáchne se rukama na blond odbarvená Romka. „Chtělo by to nějaké hřiště pro děti. Co tu mají dělat?“ dodá, i když stojí sotva dvacet metrů od skluzavky a prolézaček.
Za dům bych tu nedostal víc než milion, míní starosta
Z okna vše pozoruje asi padesátiletý Filip. Bydlí tu skoro dvacet let. „A víc laviček. Támhle stojí jedna a o tu cikáni pravidelně bojujou. Je to tu špatný,“ křičí muž.
Na druhé straně je na ulicích čisto a takhle udržované trávníky by mohli leckde závidět. Jen to ticho tu moc není. „Žiju tu dvaačtyřicet let. Dá se to vydržet, jsem totiž od jara do podzimu prakticky pořád na zahradě,“ pousměje se seniorka Zdeňka.
Chválí, že obec zarazila doplatky na bydlení ve všech panelácích pro nově nastěhované, což má zastavit příliv dalších chudých a problémových lidí.
Starousedlíkem je i samotný starosta Zaspal. Bydlí tu dokonce od narození. Jen nakrátko se s manželkou odstěhovali do Mostu, ale později se sem zase vrátili.
„Drží mě tu určitá nostalgie. Pořád taky věřím, že by se to mohlo zlepšit. A mám tady velký barák. V normální obci bych za něj dostal třeba šest milionů. Tady tak jeden,“ dodává starosta.
