Máte představu, kolik jste toho při mapování Středohoří nachodil?
To nemám. Pořídit si krokoměr mě napadlo, až když jsem byl asi v polovině přípravy knihy. Ale muselo to být ohromné množství kilometrů, na některá místa jsem šel i šestkrát. Ne vždy bylo ideální počasí na focení, jindy jsem třeba zase dotyčné místo našel až při čtvrté výpravě, jako v případě hradu Leština u Malého Března.
Jednotlivé kapitoly se věnují vodopádům, hradům, minerálům a tajemstvím Českého středohoří. Která část vám šla nejlépe od ruky?
Nejvíc mě bavila právě kapitola o tajemstvích pohoří, jde o všehochuť historických a přírodních zajímavostí. Málokdo třeba ví, že Trojhora u Třebušína je jediný skutečný horský štít v republice. Fascinující jsou i Kamenná slunce u Hnojnic. Další útvary této kvality se nachází až v Číně.
S mapováním Středohoří jste začal už před pěti lety. Šlo o systematickou práci?
Zpočátku ne. Fotil jsem si krásy Středohoří jen tak pro sebe a bavil se s přáteli o tom, že postrádáme nějakou výpravnou knihu, která by shrnovala historii, geologii i přírodu. Kamarád mi řekl, ať ji udělám sám. A proč ne? Rád se procházím, fotím a zabývám grafikou. Až v tu chvíli jsem se tomu začal věnovat systematicky s tím, že projdu všechny hrady, vodopády i mineralogická naleziště, aby šlo o reprezentativní průřez.
V knize najdeme panoramatické snímky i makrosnímky. Jakou používáte techniku?
Nijak zvláštní, běžný ultrazoom, za což slýchávám kritiku kolegů. Lezu ale na místa lidově zvaná držkomlaty, tak nechci riskovat zničení drahé techniky. U kompaktu také jde rychle přepínat režimy z makra na teleobjektiv, což se v terénu hodí.
Připadá mi, že v knize převládají podzimní či jarní snímky. Proč?
Léto je sice krásné, ale většina hradů zaroste vegetací, což dělá na fotografiích příliš silné kontrasty. Vodopády se zase musí fotit v období, kdy mají dostatek vody, tedy hlavně na jaře. Nebo během povodní, kdy jsem v jednom kuse vyrážel moknout do lesů. V zimě jsem toho naopak moc nenafotil, po práci už byla tma, kopce se navíc často topí v inverzi.
Vyrážel jste na výpravy sám, nebo s přáteli?
Většinou sám. Když jsem ale chodil mapovat minerály, tak se přidávali kamarádi s dětmi, neboť se mnou měli jistotu, že nějaké kamínky najdou. Mineralogie je totiž mým koníčkem už 20 let. Musím ale říct, že jsem během těch let potkával ve Středohoří stále víc lidí, a to i na místech, která jsem sám obtížně hledal. Fenoménem je pak Milešovka, kde jsem jednou jen po cestě nahoru napočítal 200 turistů včetně Japonců.
Turistika tedy začíná ve velkém kvést i v Českém středohoří?
Řekl bych, že ano. Řada turistů byli navíc cizinci. Mě ale lákají hlavně ta méně známá místa, zato se silným příběhem. Třeba u hradu Varta jsou ve skále záhadné kamenné tváře, erby a nápisy. Mohly vzniknout v 19. století v rámci výroby falešné historie, ale může jít i o reliéfy z doby vzniku hradu. Velkým tajemstvím pro mě byly i hrady, kam nevede turistická ani jiná cesta a z nichž nezbylo prakticky nic. Rozhlížíte se po lese, hledáte, a najednou rozlišíte příkop či zahloubení dávné stavby. To je radost objevitele. Rád se na takových místech dívám do vývratů stromů, kde často bývají středověké střepy.
Zmínil jste, že vaší vášní je mineralogie. Nebojíte se, že vám lidé vysbírají oblíbená naleziště?
Nebojím. Středohoří je mineralogicky neuvěřitelně bohaté, hlavně Třebenicko. Zdejší vysoce explozivní vulkány tahaly horniny z velkých hloubek a výsledkem jsou nejkvalitnější pyropy na světě - české granáty. Dají se najít po dešti všude, na cestách i polích. Mým oblíbeným nalezištěm je ale vápencový lom v Úpohlavech, kde se těží surovina pro čížkovickou cementárnu. Ono se tam tedy nesmí, ale mořské dno odkryté na 160 hektarech je pro sběratele prostě neodolatelné. Dají se tu najít nádherné věci, zkameněliny turonského moře se tu uchovaly i v barevných detailech.
V čem podle vás spočívá největší krása Českého středohoří?
Ta výjimečnost je mnohovrstevnatá. Středohoří je historicky, geologicky i biologicky neuvěřitelně bohaté, vše je přitom koncentrované do malého prostoru. Z hlediska botaniky to pak je unikát evropského významu. Taková třemdava bílá je v Polsku kriticky ohrožená a počítají ji na desítky. U nás vylezete na Hradiště a tam jich jsou celé trsy. Podivuhodná je i geologická pestrost, kdy se tu v rámci turonského moře usazovaly různé druhy hornin a do toho pak pronikalo čedičové a znělcové magma. Třeba u Vrkoče a Vaňovského vodopádu v Ústí. Na začátku jsou pískovce, pak najednou čedičová skála.
Zase ale právě kvůli geologickému bohatství ve Středohoří není nouze o lomy. To vám nevadí?
Záleží na rozsahu těžby. Mnoho dnešních přírodních památek jsou bývalé lomy, třeba Panská skála u Kamenického Šenova. Těžila se tu hornina, pak lidé začali skálu chránit a dnes je tu víc druhů rostlin než před těžbou. Je to paradoxní, ale někdy krajině dokáže ke kráse pomoci i člověk.
