Co je nejsilnější, když na tatínka vzpomínáte?
Jsou dvě vlastnosti, které byly u táty naprosto dominantní. Skromnost a čestnost. I když to může znít zprofanovaně. On tak žil a takhle nás vychovával. Skromnost možná byla i jeho handicapem. Nikam se nikdy netlačil, aby prodal, co v něm bylo.
František Fajtl Narodil se 20. srpna 1912 v Doníně na Lounsku. Vystudoval vojenskou akademii v Hranicích. Roku 1939 odešel do Francie, aby mohl bojovat proti fašistickému Německu. Poté působil jako pilot RAF v Británii, pak dva roky bojoval na východní frontě, se svým plukem se zúčastnil i Slovenského národního povstání nebo osvobozování Ostravska. Po únoru 1948 byl degradován a uvězněn na Mírově. Částečné rehabilitace se dočkal v roce 1964, úplné až v roce 1990. |
Přesto byl ale z válečných pilotů asi nejvíc vidět. Už proto, že psal knížky.
Ano, to chci také říct. Psal a uměl jazyky. Je víc pilotů, co měli víc sestřelů než on. Ale on měl velitelské schopnosti, byl komunikativní, uměl jazyky a psal o tom všem. To je propojení, které u vojáků není úplně časté.
Je otázka, jestli mu jeho dobré vlastnosti pomohly, nebo spíš ublížily...
To ano. Ale ve chvíli, kdy se život účtuje a vy se díváte zpátky, on šel s čistým štítem. Samozřejmě, mohl být někde jinde, dál, ale myslím, že nikdo z naší rodiny by neměnil.
Z toho, co jsem o vašem tatínkovi četl, mám pocit, že buď pořád válčil, nebo se snažil, aby mohl bojovat. Vnímala jste ho tak?
Nemám ho tak v paměti. Možná víc než to, co říkáte, bylo, že byl neuvěřitelný vlastenec. Chápal to tak, že "My jsme přísahali a zem je v ohrožení." To byla priorita. Bojovnost byl prostředek, aby se choval jako vlastenec. Já ho spíš znám jako mírumilovného.
Vyrůstala jste s pocitem, že váš táta je hrdina? Že máte doma někoho výjimečného?
Ne. On tak nežil. Pro mne bylo důležitější, že mám doma super tátu. Já se narodila už v Lounech, kam jsme byli vystěhovaní. Ale o tom, co se stalo, se se mnou jako s děckem nikdo nebavil, protože to byl smutek. Že byl voják, jsem začala vnímat až později. On byl v 60. letech rehabilitován a dělal inspektora pro vyšetřování leteckých nehod. Jednu havárii vyšetřoval i v Kanadě. To byl první moment, kdy jsem si řekla Hele, ten táta je dobrej. Pak jsem se o to začala zajímat víc. Nejsilnější byl ten šílený pocit, co jemu i dalším komunisté udělali.
Dával to někdy najevo? Rozmrzelost, co mu vlastně národ, za který bojoval, udělal?
Bavili jsme se o tom, až když jsem dospěla. Úžasné je, že táta s mámou nám se sestrou udělali krásné dětství a nic ošklivého tam nepustili. A měli na to právo. Maminka nemohla učit, táta nemohl létat - ani jeden nemohl vykonávat své povolání.
Vztah k Donínu byl u vás doma pořád stejný?
Jezdili jsme sem se sestrou jako děti za babičkou a dědou, pamatuji na úžasné třešně v zahradě. Pak se dům prodal. Po letech jsme jeli s manželem na kolech, já tady zazvonila. Táta tehdy umíral a já poprosila, jestli můžu na zahradu. Třešně už tam nebyly, jen stará švestka. Já z ní utrhla jeden lístek, dala do celofánu a tátovi odnesla do nemocnice. Měl obrovskou radost. Lísteček švestky s fotkou rodiny jsme pak tátovi dali do kapsičky uniformy, když zemřel. Táta to tady měl strašně rád. Horší byl vztah k Lounům. Musel tam žít, a byla tam spousta soudruhů, kteří mu ublížili. Ale i když pracoval ve stavebním podniku, lidé chodili a říkali Pane Fajtl, vyprávějte. To byl rád.
