SMLSALOVINY aneb jak žít a přežít
Sledovat další díly na iDNES.tv„Už cesta byla nepříjemná. Psi byli úplně zablešení, šíleně zadredovaní a plní exkrementů,“ popsala předsedkyně spolku Galgo v nouzi Magda Lacinová.
Manželé Lacinovi žijí v rodinném domě kousek od Teplic. Jejich spolek se původně staral jen o psy rasy galgo, kteří potřebovali pomoc. Teď ale mají doma desítky různých psů – ty, které třeba majitel odložil, nebo zachráněné z množíren.
Takto se k nim dostalo i zmíněných 22 zvířat z Kamenice (o kamenické množírně zde). Psi u nich našli na přechodnou dobu nový domov, aby se vzpamatovali. „Šli hned do karantény, museli být umístění bokem. První, co jsme pro ně kromě jídla a pití připravili, bylo odblešení,“ popisuje Lacinová.
Další den se jim snažili ostříhat největší dredy. „Ty byly spojené s exkrementy, takže ti psi pomalu nemohli chodit. Jak po sobě v klecích šlapali, tak měli všechno zarostlé v srsti,“ popisuje žena, v jakých podmínkách zvířata v kamenické množírně žila.
„Například pejsek Amitiel byl ustrašený, šíleně hubený a na zádech měl všechnu srst vyžranou od blech. Až jsme měli strach, jestli nemá svrab, jak to měl do krve rozežrané - samozřejmě i od toho, jak se drbal. Navíc je na tom špatně s očima, léčíme zánět rohovek,“ poznamenává Lacinová.
Vypadané zuby, uhnilé sanice
Na to, že mu je šest až osm let, se Amitiel chová jako malé štěně. „Je šťastný, že je u nás s ostatními pejsky a že může být na velkém prostoru,“ dodává žena.
Psům, které si Lacinovi přivezli, je od dvou do osmi let. Jejich věk určil veterinář podle chrupu, ale jen přibližně. „Byli v tak dezolátním stavu, že se to nedá odhadnout. Zuby jim vypadávaly, měli uhnilé sanice,“ vyjmenovávají manželé.
Připravili jim klece s otevřenými dvířky, každý pes v ní měl nachystaný svůj pelíšek. „Na to ale nebyli zvyklí a podle toho se i chovali. Byli nacpaní v rohu klece, leželi na sobě. Hodně se báli,“ podotýkají Lacinovi.
Některé psy odchytávali i v rukavicích, protože kousali nebo se dokonce strachy pokáleli. „Vůbec nebyli zvyklí na lidi. A po příjezdu strašně moc pili, zřejmě byli dehydrovaní,“ vzpomíná předsedkyně spolku.
Tito psi neznali piškoty. Stejně tak odmítali prášek v sýru. „Nemohla jsem to do nich dostat. Musela jsem jim ho strčit do huby, jak to dělá veterinář. Normální pes si sýr vezme s radostí, oni vůbec nevěděli, co to je,“ podivila se.
Venku je děsí hluk
Tím, že s nimi Lacinovi tráví celé dny, si psi postupně zvykají. Po pár dnech už se přestali schovávat do klecí, před dočasnými páníčky začali i panáčkovat.
„Horší bylo, když jsme je pak potřebovali někam převézt, třeba na veterinu. Báli se, když je někdo vzal do náručí. Dnes už se chtějí i chovat,“ směje se Lacinová.
Psi si museli zvykat na chození ven. Předtím se nikdy mimo dům nedostali. Děsí je hluk, když kolem nich projede náklaďák nebo autobus. Stejně tak dříve panikařili, když jim manželé chtěli navléknout svetr.
„Strach z cizího prostředí a z cizích lidí jim nejspíš zůstane i v budoucnu. Je to ale pejsek od pejska. Ti, kteří od nás odešli mezi prvními, už jsou mamánci,“ raduje se předsedkyně spolku.
Z 22 psů jich našla nový domov už více než polovina. Lidé teď do facebookové skupiny Vysočina gang – Galgo v nouzi vkládají fotky a videa, kde ukazují, jak se zachráněným psům daří.
