Neobvyklý projekt, jehož je Milan Šťovíček spoluautorem, se na litvínovských základních školách rozjede co nevidět. Bude se týkat žáků prvního stupně. Děti se během výuky postupně seznámí s několika sporty.
V první třídě budou v gymnastickém sále získávat základní pohybové dovednosti, ve druhé je čeká bruslení na zimním stadionu, ve třetí a ve čtvrté budou chodit plavat do městského bazénu a v páté lyžovat na nedalekých Klínech. To vše pod dohledem zkušených trenérů a instruktorů.
Tak jste se na radnici naštvali a rozhodli se něco udělat sami?
Vezměte si třeba resort školství, který by to měl řešit prioritně. Ministři se střídají jak na běžícím pásu, každý mluví o nějaké představě, ale tím to končí. Vadí mi to. Společně s radním Vlastimilem Doležalem jsme se rozhodli připravit něco na městské úrovni. Před pár lety jsme spustili plavání, kdy školám veškeré náklady platíme. Teď nás to napadlo rozšířit a zároveň dát školám ideální podmínky. Ty máme mimořádné. Gymnastická hala je naše, bazén a zimní stadion také. Jen lyžování bude mimo město, ale Klíny jsou takříkajíc za humny a provozovatelé střediska nám vyšli hodně vstříc. Vlastně na všech sportovištích se to setkalo s velkým ohlasem. Všude byli nadšení. Jen jsem se trochu obával, co na to řeknou ředitelé škol.
Proč? A co tedy řekli?
Bál jsem se, že nás vyženou. Vím, kolik se toho na ně valí. I na učitele. Topí se v administrativě. Ale bylo to přesně naopak. Nastínili jsme jim s Pavlem Škramlíkem, což je ředitel místní Sportovní soukromé základní školy, který se na projektu podílí, o co nám jde, a všichni to kvitovali. Tomu jsem skoro ani nemohl uvěřit. Většinou, když něco vymýšlíte, narážíte na problémy, jak něco nejde. V tomto případě ale nic takového nenastalo. Tak hladký průběh jsem snad za celou kariéru nezažil.
Bude projekt pro školy povinný?
Ne, dobrovolný. Ale reakce napovídají, že se zapojí všechny školy. Ředitelé hned přicházeli s nápady. Na některých školách už totiž něco dělají, někde jezdí třeba lyžovat. Tak jsme se z toho už při tvorbě plánu snažili poučit, využít jejich zkušeností. Příkladem je třeba právě spolupráce s Pavlem Škramlíkem, jenž přišel s tím, aby součástí byla i pohybová aktivita. Původně jsme ji v projektu neměli, ale u nich ji mají v rozvrhu prvňáčci a nemůžou si ji vynachválit z hlediska pohybového vývoje dítěte. Takže jsme ji zařadili i my. Děti se tam nenaučí jenom kotrmelec, ale mohou si třeba i zvednout sebevědomí a k dalším sportům přistupovat s větší odvahou.
Kolik to vše bude město stát?
Zhruba 1,5 milionu korun ročně, což je podle mého směšná částka proti tomu, jaký to může mít dopad. Samozřejmě ji hodně snižuje fakt, že většina sportovišť je našich. Budeme hradit dopravu, skipasy nebo třeba půjčovné lyžařské výbavy. V té sumě počítáme i s odměnami pro učitele, kteří budou mít na jednotlivých školách na starosti organizaci. Ta pochopitelně nebude snadná. Školy si projekt zařadí do svých vzdělávacích programů. Každá už dnes ale pořádá tolik akcí, že umí dokonale organizovat a i toto zvládnou.
Investice rodičů tedy bude jaká?
Minimální. Budou muset vybavit děti pouze oblečením na lyžování nebo plavkami.
Co bude podle vás ideální výsledek? Že se dítě pro některý sport nadchne a přemluví rodiče, aby ho v něm dál podporovali?
Vidím několik výstupů. Zaprvé, aby se děti zkrátka hýbaly, získaly pohybovou gramotnost, měly nějakou fyzičku. Další věcí je, že můžeme objevit nové talenty a naděje. Všechny sporty totiž povedou kvalifikovaní trenéři a instruktoři, kteří si tak budou moci všimnout, pokud některé dítě bude mít nadání. Ale hlavním cílem je, aby děti získaly vztah k pohybu. A případně nadchly i rodiče.
Právě. Pořád se mluví o nutnosti rozhýbat děti, ale málokdo zmiňuje rodiče, kteří jsou často línější než děti, které už spíš jen přebírají zvyky z domova...
Je to tak. V Litvínově máme historicky dáno, že jsme tu hodně sportovně založení, ale je spousta rodin, kde se nic nedělá. Dítě pak nemá vztah ke sportu a k pohybu obecně kde vzít. Spousta se jich kvůli tomu dokonce může i bát cokoli dělat, protože na to nejsou zvyklé. Úmyslně proto projekt směřujeme k těm úplně nejmladším, jsou nejtvárnější a nejlépe se s nimi pracuje. Věříme, že by to mohlo hnout i s některými rodiči. Že by třeba sami mohli také začít sportovat nebo aspoň podporovat své dítě.
Počítáte s tím, že byste projekt v budoucnu nějak upravovali?
Toto je základ a čas ukáže, že něco může být potřeba předělat, vyměnit, doplnit. Uvidíme. Každopádně všechny nápady vítáme. Už teď ale můžeme, myslím, mluvit o unikátu. Nevím, že by někde jinde v České republice něco takového fungovalo.
