„Kolikrát jsem si říkal, že skončím a budu se věnovat jen svojí rodině. Ale pak vidíte, že někdo potřebuje pomoc, a nemůžete to tak nechat,“ krčí rameny padesátiletý aktivista, který byl mezi deseti nominovanými v projektu Ligy lidských práv „Hrdinou může být každý“.
Na Horním Maršově žijete od jeho vzniku, takže jste zažil proměnu hornického sídliště v ghetto. Proč k tomu došlo?
Tehdy v roce 1988 to tu bylo báječné. Žili tu horníci, skláři nebo šoféři a každou sobotu jsme se scházeli a uklízeli sídliště. Všichni jsme spolu drželi bez ohledu na barvu pleti. Propad nastal kolem roku 1994, kdy začali prodávat byty horníci, kteří sem přišli ze zbořených vesnic a vraceli se zpět na Bílinsko. Kupovali to tehdy Romové, ale pasáci a další, kteří se neživili poctivou prací. Po roce 2000 se sem začali kvůli spekulacím realitek stěhovat Romové z Kladna nebo Prahy a ty už jsme neukočírovali. Začali krást a přepadávat. Do té doby se tu dalo žít, chodili jsme na pivo i s pány, jak jim říkáme, tedy s chlapy z rodinných domků.
Svého času byly v místních panelácích k dostání byty za 50 tisíc, nejlevněji v zemi. Teď se prodávají za dvojnásobek i více, u domů jsou předzahrádky, je tu čisto. Co se změnilo?
Občas je tu bordel, ale spousta lidí se o okolí domů začala starat. Babky třeba přišly s tím, jestli bych jim nesehnal hlínu na předzahrádky. Zavolal jsem místostarostovi, který zařídil náklaďák hlíny a já jsem pak poslal mladé kluky, aby ji rozvezli kolečky. Teď to tu vypadá lépe než na mnoha sídlištích v Teplicích nebo Ústí. Největší radost mám ale z toho, že sem zase začínají stěhovat lidé z majority.
Zároveň ale říkáte, že sídliště nemá zdaleka vyhráno. Čeho se obáváte?
Podívejte se kolem sebe, uvidíte spoustu mladých lidí, kteří tu bloumají jako tělo bez duše. Nemají touhu cokoli na svém životě změnit, propadají drogám nebo automatům. To jsou skuteční kati Romů. Vezměte si olašské Romy, jací to byli za komunistů pracháči. Kšeftovali se zlatem, vyráběli nádherné věci. Dnes jen prodávají voňavky, otravují lidi a hrají automaty. Nejlepší by bylo automaty zakázat a za drogy napařit takové tresty, že by si to každý dealer rozmyslel. Teď se vám akorát smějí do tváře. Zákony by ale měly být mnohem přísnější, i co se týče napadení nebo krádeží. Dnes jsou tresty strašně nízké, a proto je tak vysoká kriminalita.
Pocházíte z východního Slovenska. Jak se kriminalita řešila v romské vesnici?
Když Rom provedl něco závažného, přišli četníci a podle práva ho odsoudili. Jeden ze vsi například vykradl kostel, a to byla taková ostuda, že se musel i s rodinou vystěhovat. Pokud ale udělal něco drobného, třeba napadl staršího, tak zasedla romská rada a potrestala ho hned na místě. Dostal po hubě tak, že si to pamatoval celý život. Platilo ale, že na gadžu se nesahá, protože ten dává práci.
Sám ale víte, že tresty samy o sobě mnoho nevyřeší. Proto se také snažíte zajistit dětem ze sídliště vzdělání, práci nebo volnočasové aktivity. Mají zájem?
Děti zájem mají, někdy ale stojí v cestě rodiče. Na zdejší škole se například podařilo založit odborné učiliště pro kuchaře, prodavačky a hospodyně. Přes prázdniny jsem obcházel rodiny v Krupce, Bílině i Duchcově a přihlásilo se 80 dětí, což bylo skvělé. Jeden táta, který měl přihlášené tři děti, si to ale rozmyslel. Říkal, že sám má výuční listy, ale jako cikánovi mu stejně nikdo práci nedal. Jeho děti přitom do školy hrozně chtěly. Nakonec mě vytočil, chytl jsem ho pod krkem a praštil s ním o zem. Pak mě to strašně mrzelo, nebylo to profesionální. Ale splnilo to svůj účel. Děti šly do školy a byly spokojené. Holka se vyučila, kluci toho sice nechali, ale oba pracují jinde.
Vás nikdy kvůli barvě pleti v zaměstnání neodmítli?
Kdepak, já jsem celý život pracoval na šachtě, kde to nikdo neřešil. Pak mě skolila Bechtěrevova nemoc (chronické zánětlivé onemocnění především páteřních obratlů, které vede k celkové ztuhlosti a páteře - pozn. red.), takže jsem v invalidním důchodu. Ale kdo chce, ten podle mě práci vždycky najde.
A chtějí mladí lidé ze sídliště?
Často bohužel ne. Volali mi z Job Asistentu, abych sehnal 30 lidí do 25 let, že jim pomohou najít práci. Tak jsem půl roku vybíral lidi, kterým jsem věřil. Všechno jsme jim zařídili, dostali jen telefonní čísla do firem, kde si měli domluvit schůzku. Zavolalo pět z nich. Ostatní mi ještě vyčetli, že jsem pro ně nic neudělal. Já jim ale říkám: „Nedám vám pečenou rybu na stůl. Dám vám prut a tu rybu si chytněte sami.“
To nejsou zrovna motivující zkušenosti. Máte i nějaké pozitivní?
Naštěstí spoustu. Dvě holky z Bíliny tehdy do firem zavolaly a teď jedna dělá v Praze v hotelu pokojskou, druhá uklízečku a vydělávají si krásné peníze. V zimě mi přinesly flašku dvanáctileté whiskey jako poděkování.
Kolika lidem jste pomohl sehnat práci?
To je těžké spočítat. Ale tři stovky to budou. Musíte ale pořád obcházet továrny, volat do firem. Vynikající je hlavně spolupráce s úřadem práce.
Co na naše aktivity říká rodina?
Mají mě za blázna, který zadarmo pomáhá degešům. Podporuje mě jen dcera, která na Islandu studuje mezinárodní právo a ekonomii. A také má přítelkyně. Nemá to se mnou lehké, často mi lidé zvoní u bytu třeba hodinu před půlnocí, abych jim pomohl vyplnit papíry na sociálku. Tak jim s přítelkyní pomáháme.
Vy se však angažujete nejen papírováním nebo přednáškami o romské problematice na evropských konferencích. Účastníte se také mnoha demonstrací, naposledy jste byl například na happeningu v Duchcově, který přijela ukončit policie. Jak k němu došlo?
V tu dobu jsem přednášel v Drážďanech o romském holokaustu a volali nám, že se děje nějaká akce v Duchcově, ať se přijedeme podívat. Já už mám ale Duchcova plné zuby. Poté, co jsem se tam dříve angažoval, mi volali a vyhrožovali, že mě zapálí s celou rodinou, mí kluci přišli domů od krve s tím, že to prý mají za mě. Ale do Duchcova jsme nakonec jeli. David Tišer tam pořádal grilování na ulici, chtěl upozornit na nesmyslnost vyhlášky, která v Duchcově pikniky na veřejném prostranství zakazuje.
A brzy dorazila policie.
Ano, přišel jsem k tomu jako slepý k houslím. Davida Tišera tam lidé neznají, ale mě ano. Takže se ke mně seběhli, jedly se koláčky, opékaly buřty, prostě obyčejný piknik, všehovšudy nás tam bylo 20 i s malými dětmi. A do toho přijelo šest aut policistů. David vytáhl vyhlášku a ukazoval, že jsme mimo zónu, kde pikniky být nesmějí. Nikdo se ale ve vyhlášce nevyznal, ani policisté. Nakonec si zapsali i mě, i když jim ostatní říkali, že s tím nemám nic společného.
V jaké fázi je nyní řízení?
Budu předvedený, čekám na dopis. Můžu dostat až 50 tisíc pokuty, protože jsem bez povolení rozdával dětem buřty. Podle mě takové vyhlášky k ničemu nevedou, nadělalo to jenom zlo. Staré lidi nepřesvědčíte, že nemají sedět na zídkách, když to dělají celý život. Nikdo to neřekne na plnou pusu, ale podle mě je to prostě namířené proti Romům.
