„Hlídej si toho hráče, nemůže zůstat za tebou. Stoupni si blíž k tomu rohu, ať nerozehraje!“ Podobné pokyny udílí Martin Hrdlička sedmiletým klukům z Baníku Modlany, kteří právě hrají teplický okresní turnaj a bojují proti Hostomicím. Pak se společně s dětmi a trenérem raduje z výhry 8:1. „Já vím, že bych měl být zticha, je tam hlavní trenér, ale mně to nedá,“ směje se.
Martin Hrdlička je zajímavá postava českého a severočeského fotbalu. Posuďte.
Zaprvé: šéfuje krajské fotbalové organizaci. Zadruhé: jako předseda vede v malé obci u Teplic Sportovní klub Baník Modlany, kde poskytuje servis hráčům od dětských po seniorské kategorie. Zatřetí: na fotbal pohlíží také očima fotbalového agenta – zastupuje profesionální hráče v Česku i v cizině. Začtvrté: možná vám je to jméno povědomé, vězte tedy, že Martin je synem Františka Hrdličky, legendy, která zachránila teplický fotbalový klub od nebytí, pak ho finančně stabilizovala a dostala do české nejvyšší soutěže a pohárové Evropy.
Je to zhruba měsíc, kdy začaly v kraji a na okresech fotbalové soutěže. I na základě aktuálního dokumentárního seriálu režiséra Koháka se mluví o stavu vesnické kopané v Česku. Vy působíte nejen jako šéf severočeské kopané, ale i jako manažer vesnického klubu Baník Modlany. Jaký je podle vás stav vesnické kopané v Ústeckém kraji?
Myslím, že celkově není v optimální situaci. Teď nemluvím ani tak o dětských nebo mládežnických kategoriích, ale o týmech dospělých. Máme totiž generační problém, spoustu seniorských soutěží na úrovni kraje a okresů hrají hráči mezi 30. a 50. rokem věku. Vypadla nám celá jedna generace hráčů.
Martin Hrdlička
|
Kde jsou ti chlapi?
Samozřejmě, že máme hráče, ne že by nebyli, ale chybějí nám daleko větší počty dvacetiletých a pětadvacetiletých. Pozoruji to i u nás v Modlanech. Možná to bude také tím, že dost mladých šlo před lety k jiným sportům, například k florbalu, ale určitě se jedná o onu generaci, která přestala ve velkém sportovat. Tehdy také asi děti strašně zpohodlněly, rodiče už je nechávali u počítačů, tabletů a bůhvíčeho. Teď už se ale snad situace mění, dost rodičů si uvědomuje, proč je sport pro děti důležitý, a i do menších klubů kluci a holky zase přicházejí. Teď už jen musíme vymyslet, jak je udržet až k dospělému fotbalu.
Co vás naopak na krajském a okresním fotbale těší?
No právě ty děti, o kterých mluvím. Třeba v Modlanech máme v přípravkách (starší přípravka – ročníky 2008 a 2009, mladší 2010, 2011 a 2012 - pozn. red.) čtyřicet kluků i holek, což je velká radost a pro mne i odreagování, když tam přijdu.
Vzhledem k tomu, že třeba mladší přípravka hraje utkání na čtyři hráče v poli a brankáře, jak nominujete hráče do soutěžních utkání, když jich máte tolik?
Dresy máme pro všechny, tak se prostřídají všichni. U takhle malých dětí chci, aby si zahrály a byly šťastné. Nechci, aby děti byly pod stresem, že nebudou hrát, když nepřijdou na trénink, nebo dokonce nešťastné, že v minulém utkání dostaly víc gólů. Jasně, že si přeju, aby chodily pravidelně, ale nechci ani je, ani jejich rodiče dostávat pod tlak. Já prostě nejsem „výsledkář“, byť znám mnoho ambiciózních trenérů i u dětí.
Je v kraji na začátku sezony nějaký klub, který je vyloženě v průšvihu, kde se děje něco špatného kolem peněz nebo kde nemají hráče, protože utekli jinam?
Ne, to asi ne, ale končila některá B mužstva a dorostenecká mužstva v okresních soutěžích, a to z toho důvodu, který jsem vám už řekl – nejsou hráči.
Když se bavím s běžkaři nebo atlety o financích, tak vždycky uslyším věty typu „my nejsme fotbal, my peníze nemáme“. Máte tedy všude v kraji peníze na úpravu hřišť, na dresy, na míče a dopravu pro děti i dospělé…?
Tak jako v každém sportu, tak i já vám řeknu, že bych potřeboval víc peněz. Fotbal se bez nich dělat nedá. Určitě dost platí rodiče... Ale upřímně, nejsme na tom tragicky, řada klubů si umí sehnat peníze, pomáhají radnice i různé firmy – a to platí jak pro kraj, tak pro okres, pro dospělé i děti. I v Modlanech je to stejné, máme partnera, máme obec, která nám vychází ohromně vstříc, a zkoušíme všemožné programy, kde se dá dosáhnout na nějakou dotaci.
Ještě k „vašim“ Modlanům. Do přípravky k dětem jste angažoval Michala Doležala, někdejšího slavného záložníka FK Teplice. Jak se vám to podařilo?
Míša je ohromně charakterní člověk, pro mě jeden z nejlepších a nejpoctivějších lidí, které jsem poznal. Proto jsem ho chtěl mít u dětí. A když to řeknu trochu blbě, tak to bylo vlastně jednoduché. Nabídl jsem mu to, on se rozmyslel a pak mi řekl, že se na tu práci těší. Děti ho mají fakt rády, jdou za ním. A byl bych hrozně nerad, kdybych ho – pokud jde o práci v Baníku Modlany – ztratil.
Působíte i jako fotbalový manažer desítek kvalitních hráčů v Česku. Můžete poodhalit zákulisí práce vaší manažerské společnosti? Jak si hráče, jež budete zastupovat, vytipováváte a jak s nimi dále pracujete? Stanovíte jim třeba plán rozvoje, domluvíte se na ambicích a kariéře? Jak prostě vypadá práce manažera s mladým klukem, případně dívkou?
Obecně mohu říci, že naše agentura se zaměřuje pouze na zastupování hráčů fotbalu. Přemýšleli jsme, že zkusíme i další sportovní odvětví, ale zatím děláme jen fotbal. Máme po celé České republice šest skautů, kteří mají na starosti svůj region. Ti vytipovávají hráče, které pak sledujeme, a když se na hráči shodnou minimálně dva lidé ve firmě, tak se ho snažíme dostat pod naší agenturu.
Objíždíte tedy i vy sám nižší soutěže a sledujete fotbal? Kolik utkání třeba musíte vidět za víkend?
Mění se to. Ještě nedávno jsem za víkend viděl i šest sedm utkání mládeže. Kvůli mládežnickému fotbalu jsem opravdu objížděl republiku. Dnes to převzali skauti a já se zaměřuji na sledování první ligy a druhé ligy anebo jezdím za našimi hráči po republice a do ciziny. Tam je mojí prací postarat se o pohodlí hráče, tedy skoro o všechno – od zajištění profesionální smlouvy, smlouvy se sportovními agenturami až třeba po bydlení, pokud to neudělá samotný klub. Pomáháme hráčům tak, aby se mohli soustředit hlavně na fotbal. Ale hlavním úkolem samozřejmě je hráče nabízet, snažit se je dostat do lepších klubů a sledovat rozvoj jejich kariéry.
Pokud jde o zastupování vašich hráčů, tak musíte mít velkou radost z Jana Matouška, který září ve Slavii, ne?
Jsme moc rádi, že Honzu zastupujeme, ale naše agentura má i další skvělé hráče. Vždyť zastupujeme 160 hráčů v Česku i v cizině.
Jak fungujete s rodiči, když manažersky převezmete hocha? Jak se domlouváte na rozvoji kariéry?
S každým je to jiné, nejde to zobecnit a záleží na očekávání, vývoji hráče i na přáních hráče i rodičů, pokud se dohodneme. Teď jsme třeba měli jednoho hocha, ročník 2002, jehož rodič rovnou přišel s tím, že je nezajímají české soutěže a hodlají jít jen zahraniční cestou. A bylo to i přání hocha samého, takže jsme si stanovili podmínky práce a pomohli mu do mládežnického mužstva Sampdorie Janov.
Už jste se setkal s rodiči, kteří „moc tlačili na pilu“ a musel jste jim říci, že v jejich synovi nevidíte potenciál, že ho zastupovat nebudete a že by pro něj třeba bylo lepší, kdyby šel studovat a nesázel vše jen na jednu kartu, tedy na fotbal?
Jistěže se nám stalo, že jsme nabídku rodičů odmítli, protože jsme potenciál v jejich synovi neviděli. I když je to někdy nepříjemné, mluvíme s rodiči přímo. No a pak se stává, že si rodiče najdou jiného agenta, který je jim příjemnější a slíbí jim, že hocha někam dostane on. Spousta ambiciózních rodičů si myslí, že by jejich dítě mělo být úplně jinde, ale často to tak není.
Sám máte dvě děti, které sportují. Chtěl byste, aby dělaly vrcholový sport, což je mnohdy o štěstí, zranění, konkurenci?
To není jednoduchá otázka, ale myslím, že na rozhodování – vzhledem k tomu, že jim je šest a osm let – mají ještě čas. Kdyby se u mých dětí ukázal výjimečný talent a hrozně chtěly, tak je podpořím, ale jinak budu vždycky klást důraz na vzdělání. Pokud ale míříte k tomu, zda jsem ambiciózní rodič, který by doma chtěl mít špičkového profesionálního sportovce, tak to opravdu nejsem. Sám jsem hrál fotbal a pamatuji si, jak jsem ho v 17 letech nenáviděl, čtyřikrát nebo pětkrát týdně na trénink, pořád jen míč... Pak jsem se ale k němu vrátil a jsem rád.
Už jste se manažersky spálil? Vsadil jste na nějakého hráče a on vám po čase sdělil, že ho fotbal nebaví?
Párkrát. A stalo se mi to i u kluků, kteří byli reprezentanty ve svých věkových kategoriích. Měli jsme hráče v reprezentaci do 18 let a pak za mnou přišli. Jeden s tím, že ho fotbal nenaplňuje a chce jít v životě jinou cestou, a ze dne na den skončil v profesionálním sportu. Druhý byl dokonce kapitán na mistrovství Evropy, pak se zranil a už se do toho zpět nikdy nedostal. Mohl bych ještě jmenovat hráče, kteří byli ve velkých klubech a dnes hrají z mnoha důvodů jen na okrese. To je život.
V předminulém týdnu nastaly ve vedení české fotbalové asociace různé změny, které veřejnost naštvaly. Jaký máte názor na dobrovolné i vynucené odchody? Co se teď děje na fotbalovém svazu?
Jako předseda kraje na to úplně neumím odpovědět, nemám zatím dost informací a věci se staly během pár dnů. Jsem ale strašně zklamán odchodem Rudy Řepky (Rudolf Řepka, generální sekretář FAČR - pozn. red.). Pro celý český fotbal, pro severočeský i pro teplický, je to úplně špatně. Ruda je vzdělaný, umí jazyky, sedí v disciplinární komisi UEFA, má respekt v evropském i českém fotbale. Pro lidi jeho formátu vždycky musí být na FAČR místo. Jinak bohužel musím říct, že náš fotbal nemá dobré jméno. Je to špatně pro celý stát, pro fotbal samotný, pro rodiče, kteří vodí děti na fotbal, je to hrozné i pro partnery, od nichž chceme podporu.
Jak vidíte současnou českou fotbalovou reprezentaci? Dost hráčů znáte. Myslíte, že přijde brzy nějaká radost v podobě účasti na mistrovstvích Evropy nebo světa?
Tak hlavně přišel nový trenér a pro mě je to jednoznačně správná volba. Pan Šilhavý je na vynikající úrovni jak lidsky, tak odborně. Doufám tedy, že s ním už budeme mít každé dva roky komu fandit na mistrovství světa nebo Evropy.
