Pohled na holé Krušnohoří, v popředí zbytky po odklidu. (80. léta 20. století).

Pohled na holé Krušnohoří, v popředí zbytky po odklidu. (80. léta 20. století). | foto: Regionální muzeum v Teplicích/Jan Kašpar

I po děsivé imisní kalamitě se v Krušných horách přírodě povedl restart

  • 11
Krušné hory byly synonymem zničené přírody. Dávno to už není pravda. Stal se z nich téměř turistický grál. Lidé je dnes vyhledávají kvůli turistice i cyklistice.

„Tady je to tak krásné, neuvěřitelné a vůbec se o těch cyklotrasách, příhraničních silnicích, pěkných lesích obecně moc neví,“ říká mi kolega-redaktor z východních Čech po víkendu na kole v okolí Vejprt.

„Všichni básní o Šumavě, Jizerkách, Krkonoších… A Krušné hory jsou trochu mimo, přitom jsem si tu víkend užil jako snad nikde v Čechách,“ pokračuje kolega.

V zářijovém babím létě se mu tady nesmírně líbilo. „Přitom Krušné hory měly strašnou pověst. Pamatuješ – měsíční krajina, hnus s umírajícími stromy nad špinavými doly a elektrárnami…,“ dodává.

Ano, měly špatnou pověst. Pro nás, kteří žijeme na severu Čech, ale o nich nemá cenu básnit. Zpravidla už vnímáme jejich proměnu, víme, jak vypadaly zničené jehličnaté lesy na svazích a pláních hor.

Teď tu už panuje nevlídné „severské“ počasí, prší a fouká silný vítr, přesto je tu krásně. Přitom zdejší krajina byla tichým svědkem jedné z největších ekologických katastrof v dějinách Česka.

Dnes už je tu lépe hlavně díky proměně průmyslu pod horami. Jestli se něco za posledních třicet let po listopadové revoluci na severu výrazně změnilo, tak právě hory a jejich vzhled. Imisní kalamita ze 70. a 80. let se černým písmem zapsala nejen do dějin horského masivu, ale i do života a osudů zdejších lidí.

Denně museli dýchat znečištěný vzduch, jejich obydlí často halila smogová deka a stát, respektive jeho vedení a jeho úředníci tomu všemu dlouho jen nečinně přihlíželi. Až později začal lidem vyplácet speciální dávku – 2 tisíce korun ročně. Nebylo divu, že mezi obyvateli brzy dostala přezdívku „pohřebné“.

Krušné hory zažily v 70. a 80. letech imisní kalamitu

„Na to si dobře pamatuji. Příspěvek bral každý, kdo tu bydlel alespoň 10 let. Lidé ho dostávali vždy v březnu jako příplatek ke mzdě. Já na něj měla mít nárok až v roce 1993, ale zrovna ve stejném roce ho zrušili,“ říká mi starostka Vejprt Jitka Gavdunová, s kterou se scházím na místním městském úřadě.

Do obce se přistěhovala v roce 1983 z Prahy a dodnes vzpomíná na to, jak místní krajina tehdy vypadala.

„Byla to typická měsíční krajina. Všude jsme viděli zlikvidované stromy, ze země čouhaly jen pahýly. A bylo tu velmi špatné ovzduší,“ vzpomíná na dobu, kdy východně od Klínovce odumřelo až 60 procent smrkových porostů.

Vše začalo už v 60. letech. Obří rypadla v Severočeské uhelné pánvi jela na plné obrátky a ukrajovala kusy zdejší nezaměnitelné krajiny.

Uhelné elektrárny v podhůří postupně měnily tuny uhlí na elektrickou energii a jejich vysoké komíny vypouštěly do ovzduší desítky nejrůznějších škodlivin, především oxid siřičitý a oxid dusíku.

Postupně vykáceli na 40 tisíc hektarů lesních porostů

V důsledku těžby uhlí bylo postupně vykáceno na 40 tisíc hektarů lesních porostů. „Celkem se vytěžilo asi 6,8 milionu metrů krychlových dřeva,“ potvrzuje mluvčí Lesů ČR Eva Jouklová.

Pahýly stromů se tehdy zmítaly v inverzní mlze. Vlivem vysokých emisí síry a dusíku z českých, ale i německých a polských elektráren v takzvaném černém trojúhelníku, jak se oblast pohraničí tří zmíněných zemí nazývala, uhynuly smrkové porosty na rozloze desítek tisíc hektarů.

„Lesy byly kompletně zničené, oxid siřičitý jim spálil jehličí a poničené byly i půdy,“ vypráví profesor Jakub Hruška z České geologické služby. Nejhorší stav panoval ve východní části Krušných hor, od Klínovce na východ až po Děčínský Sněžník.

Situace se rapidně změnila až v 90. letech, kdy došlo k odsíření elektráren a množství emisí v celém kraji se výrazně snížilo. Černou a tmavě hnědou barvu znázorňující nejvyšší koncentrace imisních látek postupně na mapě ČHMÚ nahradila světle žlutá a zelená.

Odsíření elektráren krušnohorskému ovzduší výrazně pomohlo

„V průběhu let 1992 až 1998 odsířil ČEZ 5 930 MW výkonu v uhelných elektrárnách a dalších přibližně 500 MW vybavil moderními fluidními kotli,“ uvedl Ota Schnepp, mluvčí ČEZ.

„V rámci tohoto programu v hodnotě 46 miliard korun přímých investic a přibližně 65 miliard investic souvisejících se podařilo oproti úrovni na počátku 90. let snížit emise oxidu siřičitého o 92 %, pevných částic popílku o 95 %, emise oxidů dusíku o 50 % a oxidu uhelnatého o 77 %,“ vypočítal Schnepp.

Lidé na horách se rázem mohli znovu nadechnout. „Ovzduší před rokem 1989 a dnes se vůbec nedá srovnávat. Dnes už se nám tady dýchá dobře,“ vypráví pan Oldřich na náměstí ve Vejprtech s tím, že dnes už by bydlení zde nevyměnil za nic na světě. „S manželkou se nám tady prostě líbí.“

Není divu. Místní příroda je fascinující. Lesy jako by vás přímo vybízely, ať do nich jdete sbírat houby… „Letos rostou opravdu hodně, samé hřiby. Jen dávejte pozor na polomy. Jsme totiž na prahu další ekologické katastrofy, tentokrát kůrovcové,“ zmiňuje při naší schůzce starostka Gavdunová.

„Tehdy to lesníci vzali za špatný konec, vykáceli suché stromy, horní vrstvu půdy shrnuli do valů a mezi ně nasázeli ve valné většině opět smrky. Ty později začaly znovu umírat, protože šlo o smrk pichlavý, který je původně ze Severní Ameriky, z jiných klimatických podmínek,“ vysvětlil Jakub Hruška.

Smrkové monokultury jsou nejčastějším útočištěm kůrovce

Dnes se proto na mnoha místech začíná „od nuly“. Právě smrkové monokultury jsou ale nejčastějším útočištěm kůrovce. Dnes už se proto pro obnovu porostů náhradních dřevin v horských oblastech používá ze 65 % smrk, z 25 % buk a 10 % tvoří mix ostatních dřevin, jako je jedle, modřín nebo javor klen.

„Jsou využívány i dřeviny přípravné, jako je jeřáb ptačí a bříza pýřitá,“ doplňuje Jouklová z Lesů ČR. I přes veškerou snahu jsou Krušné hory dál jedním z nejvíce poškozených horských masivů v Evropě. Kyselost půdy tu překračuje kritickou mez, v některých lokalitách až dvojnásobně.

„Systém odsíření elektráren a čištění vzduchu je dnes tak dokonalý, že je ovzduší téměř bez problémů. Horší je to s půdami, které jsou toxické a nějakou dobu ještě budou. Často se uvádí, že až 300 let,“ připomíná ředitel ústeckého krajského ředitelství Lesů ČR Pavel Rus.

Souhlasí s ním i Jakub Hruška z České geologické služby. „Krušné hory jsou dnes jednou z nejčistších lokalit v republice, nejsou tu žádné lokální zdroje znečištění a i dálkový přenos je malý. Bohužel si ale stále nesou to dědictví velké kalamity.“

O bydlení na horách je dnes zájem

Zatímco před revolucí mohlo bydlení na vrcholcích Krušných hor znamenat zdravotní potíže, dnes je naopak hojně vyhledávané. V lesích dorostly nové stromy, rozvinul se tu cestovní ruch i občanská vybavenost. V mnoha obcích vyrostly hotely, penziony, supermarkety i benzinové stanice.

„Máme tu tři markety, přitom ještě před rokem 2004 tady bývala jen jedna samoobsluha. Na tři tisíce obyvatel,“ zdůrazňuje starostka Vejprt a rukou ukazuje směrem na Německo. „A další jsou na druhé straně hranice.“

Vejprty totiž velmi úzce spolupracují se sousedním Bärensteinem. Společně pořádají kulturní akce jako Beerfest, podzimní slavnost nebo vánoční trhy, jejich spolupráce ale probíhá i v dalších oblastech.

Němci například do Vejprt posílají plyn a ty od nich na oplátku „odebírají“ odpadní vody. Mají totiž novou čističku, která na to kapacitně stačí. Zároveň počet lidí žijících ve Vejprtech každý rok roste. Zatímco před pěti lety měla obec čtvrtinu bytů prázdných, dnes tu funguje pořadník.

 „Vykupujeme staré domy, ve kterých obnovujeme byty. O bydlení u nás je enormní zájem, chodí sem lidé z vnitrozemí, protože v Německu nacházejí výborně placenou práci,“ podotýká starostka obce, ze které bylo po druhé světové válce přibližně 90 procent obyvatel vystěhováno.

Abych nasál správnou „německou“ atmosféru, zamířím k blízkosti hraničního přechodu, k potoku, který starostka zmínila při našem rozhovoru. Nedaleko odsud potkávám paní Miladu, místní obyvatelku, která se sem kdysi provdala z Plzně.

Druhá světová válka ani imisní kalamita obyvatele nezlomila

„Bydlí se mi tu dobře. Je pravda, že je tady hodně turistů, převážně z Německa. Přímo ve Vejprtech pro ně toho moc není, ale na Klínovci mají lyžařský areál a je tam spousta možností i pro letní vyžití,“ říká s nadšením v hlase.

Hrdost místních vůči území, kde žijí, je v Krušných horách patrná. Zdejší obyvatelstvo v minulosti, ať už kvůli druhé světové válce či imisní katastrofě, zažilo svoje. Přesto nyní nabízí otevřenou náruč. Ochota místních je až zarážející.

„Nepotřebujete pomoc?,“ ptá se mě například kolemjdoucí paní v nedaleké obci Kovářská, když se v dešti nepříliš rychle snažím dostat do auta. Nepotřebuji. Jsem ale rád za optání.

Kvůli obědu a na doporučení paní starostky se vracím do Vejprt, do jedné z místních vyhlášených restaurací. Musím uznat, že svíčkovou mají opravdu lahodnou.

U jídla si v hlavě dokola přehrávám půlden, který jsem v Krušných horách a v okolí Vejprt strávil. A připomínám si věty starostky, které se mi zaryly do paměti:

„Dříve se u nás otáčel autobus a dokonce i vlaky. Dnes už tu ale nejsme na konci. Chtěla bych, aby nás lidé nevnímali jako chudáky. Naopak nám mohou závidět, protože máme ideální polohu k práci či studiu v Německu. Kdo navštívil Vejprty, Loučnou, Kovářskou nebo další obce v okolí před 30 lety, dnes musí žasnout,“ uzavírá Gavdunová.