Takto Viléma Pošustu z Teplic „zvěčnili“ při policejním vyšetřování jeho...

Takto Viléma Pošustu z Teplic „zvěčnili“ při policejním vyšetřování jeho absurdního případu. | foto: Archiv bezpečnostních složek

Osm let za to, že neudal emigranta. Tak komunisti ničili „měšťáky“

  • 12
Komunisté rozehrávali v 50. letech děsivé hry se životy spousty lidí. O mnohých se dosud moc neví. Jedním z nich je Vilém Pošusta z Teplic, kterého soud potrestal vězením na 8 let, ztrátou veškerého majetku a občanských práv jen za to, že věděl o svých známých, že chtějí emigrovat a neoznámil to.

„Bylo mu 19 let, když mu bolševici zničili život. Přitom nic neudělal, nikomu neublížil,“ uvedla jeho příbuzná Veronika Pošustová. MF DNES se podařilo v Archivu bezpečnostních složek zjistit detaily obludného procesu.

Pošustovi byli v Teplicích známí cukráři, jejich zmrzlina a dorty byly vyhlášené. Po bolševickém puči v únoru 1948 o cukrárnu přišli. Tehdy osmnáctiletý vyučený cukrář Vilém Pošusta se protloukal, jak mohl.

Další rána přišla hned následující rok, kdy se jeho kamarád pokusil emigrovat, při přecházení hranice byl ale chycen. Pošusta jeho plány znal, jeho vinou bylo, že přítele neudal.

Při procesu v roce 1950 dostal za „trestný čin nadržování zločincům“ trest tři měsíce těžkého žaláře podmíněně odložený na zkušební dobu tří roků. Vězení se vyhnul jen kvůli špatnému zdravotnímu stavu, po obrně měl potíže s chůzí.

Na Silvestra 1950 se ale seznámil s Kurtem Hořánkem, který se mu svěřil, že chce také odejít za hranice. Říkal, že v teplické keramičce má špatnou a těžkou práci a raději bude žít u svého strýce v západním Německu.

Emigrovat nechtěl, na provokaci nenaletěl, stejně ho zatkli

Z dobových záznamů a dopisů je zřejmé, že přemlouval Pošustu, aby šel s ním. Ten to nejprve slíbil, pak si to ale rozmyslel kvůli zdravotnímu stavu.

„Mimo to jsem nechtěl matce způsobiti starost,“ sdělil později Pošusta Státní bezpečnosti.

V srpnu 1951 se Pošusta s Hořánkem sešli naposledy. Pošusta zopakoval, že odejít nemůže, možná až se vyléčí. Hořánkovi dal mapu teplického okresu s vyznačenými státními hranicemi a ten přes Cínovec utekl do západního Berlína. V lednu 1952 Pošustovi napsal, že se mu útěk zdařil.

V květnu 1952 pak přišel do divadelní kavárny, kde Pošusta pracoval jako pokladní, cizí člověk. Tvrdil, že ho posílá Hořánek, má pro něj vzkaz a chce po něm nějaké informace. Pošusta se lekl. Nevěděl, jestli to není policejní provokace, a pod tlakem rodičů to raději oznámil na policii.

Ten den 26. května 1952 ho policie zatkla. Při domovní prohlídce v bytě jeho matky, u níž žil, mu policisté zabavili občanku, řidičák, lékařské zprávy, svazek klíčů, fotografie, dvě papírové americké vlajky a 282 korun. V bytě pak zajistili tři kapesní kalendáře, korespondenci, dvě mapy a závěr do vojenské kulovnice.

Další „závadný materiál“ odhalili na stěnách jeho pokoje. „Vyvěšené obrazy bývalých státníků Beneše a Masaryka nasvědčují tomu, že jest reakčního smýšlení,“ poznamenal si tehdy Jaroslav Kubík z krajského velitelství StB, který zatčení velel.

Za předání mapy velezrada

Vilém Pošusta nikdy nebyl v žádné politické straně, ani v Československém svazu mládeže, jako třídní původ v protokolech stojí „měšťák“.

Pošustu po zatčení hned eskortovali do věznice SNB v Litoměřicích. Od toho dne byl ve vazbě, kterou státní prokuratura na žádost krajského velitelství StB v Ústí nad Labem v červnu 1952 prodloužila o další tři měsíce.

„Obviněný věděl o velezrádných cílech naší emigrace v zahraničí usilující po boku západních mocností o zvrat politických poměrů u nás. Přesto Kurtu Hořánkovi umožnil předáním mapy snazší útěk,“ zapsal vyšetřovatel.

Pošusta byl obviněn z trestného činu velezrady a vyzvědačství. Vyšetřovatelé totiž tvrdili, že Hořánek plánoval vstoupit v Německu do špionážních služeb některého „západního nepřátelského státu“ a Pošusta to věděl. Navíc podle nich souhlasil, že mu bude předávat špionážní zprávy.

Pošusta přiznal předání mapy a že se domlouval na emigraci. Předávání zpráv odmítl a vyšetřovatelé se ani nesnažili dokázat, zda někdy nějakou zprávu skutečně předal. Nebylo to důležité, třídního nepřítele měli, a o to šlo.

Po propuštění byl bez práv, nakonec to neunesl

V říjnu 1952 zasedl Státní soud v Praze. Soudce Ladislav Šebek připomínal inkvizitory z filmu Kladivo na čarodějnice, když odkazoval na Pošustovo předchozí podmíněné odsouzení. „Pohrůžka trestem jej nenapravila a ve své nenávisti proti lidovému demokratickému řádu naší republiky zašel tak daleko, že se spolčil se zrádcem jemu podobným,“ hřímal Šebek.

Trest byl krutý: osm let, propadnutí celého jmění a ztráta čestných občanských práv na pět let. Podle soudce Šebka to však bylo celkem málo. „Polehčovalo částečné doznání, zdravotní stav po obrně, jeho mladý věk a politická neuvědomělost,“ konstatoval.

V lednu 1953 zasedal odvolací Nejvyšší soud a v něm takzvaní soudci z lidu - dělník Antonín Kiele a výhybkář Josef Duchoslav. Vinu potvrdili, trest ale „zmírnili“ na pět let. Pošusta vyšel z vězení ve Valdicích 10. května 1957, svoboda to ale nebyla.

„Ztráta občanských práv měla trestaného člověka vyřadit ze společnosti, zostudit ho. Úředníkům, kteří se občas nevyznali v paragrafech, byla ztráta práv vodítkem, že jde o nepřítele lidu. Dotyčný měl třeba nárok jen na podřadnou práci, i ve vězení se k nim chovali hůře než k pachatelům kriminálních činů,“ popsal historik Ústavu pro studium totalitních režimů Martin Tichý.

Vilém Pošusta teror nevydržel. Pár let po propuštění z vězení se oběsil.