„Pozitivní ladění, empatie a mnoho lásky, kterou rozdává všem, jsou předpoklady, které by měla mít každá pečovatelka,“ chválí svou pracovnici Jaroslava Puntová, vedoucí rehabilitačního stacionáře, která Onuščákovou na cenu navrhla.
Onuščáková v mládí toužila studovat pedagogickou školu. To se jí nepovedlo, vystudovala chemickou průmyslovku. Stále hledala, jak se k práci s dětmi dostat. Nakonec se jí to podařilo v pražském Klokánku, kde se starala o děti, jejichž rodiče o ně pečovat nechtěli či neuměli.
Změnil se jí tam život. Nejen proto, že se dostala k vysněné práci s dětmi. Také tam našla další „svoje“ děti. Dvě děvčátka si před pěti lety vzala do pěstounské péče.
Zachraňuje děti i důchodce
„Hrozil jim ústav. To jsem nechtěla dopustit, protože jsou šikovná a zdálo se mi to pro ně drastické. Rodiče nefungovali, tak jsme požádali soud o zrušení rodičovských práv a děti jsem si vzala do péče. Říkají mi mami, jsme velká rodina,“ vypráví Onuščáková.
Daní za rozšíření vlastní rodiny byl pro paní Evu konec práce v Klokánku. Tam se totiž pracuje v týdenních turnusech, pak jsou „tety“ týden doma – a takový režim není vhodný pro malé děti. Proto si našla práci v domově pro seniory v Mostě. I tam pomáhala co nejvíc.
Díky její každodenní péči a neustálé starostlivosti se povedlo výrazně zlepšit život jedné důchodkyni, která téměř rok nevstala z postele. Dnes se účastní života v domově, sama chodí do společenské místnosti a s pomocí personálu i ven.
Ovšem už bez paní Evy. Kvůli dětem nejprve žádala jen o ranní směny, ale nakonec úplně změnila působiště a v Mostě se přesunula do dětského stacionáře. „Jsem strašně ráda, že jsem se dostala právě sem, protože práce s dětmi mě dál lákala,“ přiznává paní Eva.
Ve stacionáři se našla
Ve stacionáři pomáhá fyzioterapeutkám s rehabilitací dětí, ale i pedagožce s výchovou a vzděláváním. Stacionář v podstatě funguje jako školka pro děti s různým postižením. A je tak vyhlášený, že do něj děti vozí rodiče ze širokého okolí. Před dvěma roky získal národní ocenění za péči o děti i jako celek.
„Děti si každé ráno převezmeme, mají tady svačinky, hry, pracujeme s nimi. Třeba se tu vyrábějí různé věci, kreslí se, je tu muzikoterapie, nacvičovali jsme besídku na Mikuláše. Postižené děti se učí hůře, ale jsou to děti, které aspoň něco zvládnou,“ těší pečovatelku každý drobný pokrok malých klientů.
K práci pečovatelky si v současnosti přibrala ještě návštěvy kurzu bazální stimulace a do budoucna se chce naučit znakovou řeč. Ve stacionáři mezi dětmi by nejraději zůstala až do důchodu, zároveň jim chce pomáhat pořád víc a víc.
